Z chladicích věží temelínské elektrárny stoupá bílá pára, louky a pole se začínají zelenat, nebe je zářivě modré. Už brzy se k této jihočeské scenerii přidá další barva. „Pátého května,“ zatipuje si soukromý zemědělec Jan Staněk, když má odhadnout datum, kdy letos vykvete řepka.

Zkušeností s kategorickými odsudky na adresu žlutě kvetoucí plodiny má víc než dost: „Setkávám se s tím třeba i na úřadech, když jdu něco vyřizovat a vyjde najevo, že farmařím. Musím říct, že mě to štve,“ zakaboní se devětapadesátiletý muž, který společně s bratrem hospodaří v okolí vesnice Dříteň na 360 hektarech půdy, přičemž na sedmdesáti hektarech má zasetou řepku. „Naposled mi jedna paní v Budějovicích vyčetla, že prý má doma od řepky všechno žlutý a kejchá z toho. Což je nesmysl, protože pylová zrna řepky jsou poměrně těžká a mají tendenci hrudkovat, takže daleko nedoletí. Tohle způsobují jehličnaté stromy, hlavně smrky – sice kvetou jen občas, ale pak to stojí za to.“

Z pohledu sedláka má řepka celou řadu výhod a její užitečnost potvrzují i vědci z Výzkumného ústavu rostlinné výroby v pražské Ruzyni: „Žijeme v prostředí dezinformací a nekompetentního vyjadřování. Proto si ceníme, že se chcete věnovat skutečnému významu řepky,“ stojí v mailu z Ruzyně, když začínám shánět informace.

OPTICKÝ KLAM

Ostrými odsudky na adresu řepky se to už několik let v českém prostředí jen hemží, názor má každý – alespoň v mé sociální bublině. Vyženil jsem ale šest hektarů polí a mluvím občas se zemědělci u nás na vsi. Postupně jsem pochopil, že pomlouvat řepku není úplně fér.

Začíná to dojmem, že řepka je „všude“. To je však optický klam, způsobený ostře žlutou barvou květů. Ve skutečnosti tvoří plocha osetá řepkou necelou pětinu orné půdy, v posledních letech ještě o něco méně: 14 až 17 procent. Královnou českých polí zůstávají obiloviny, kterých se u nás pěstuje téměř třikrát víc než řepky (o parník vede pšenice, která pokrývá padesát procent orné půdy, následovaná ječmenem). Kukuřice se sklízí na výměře o něco menší než řepka.

Plocha osázená řepkou od roku 1990 vzrostla na čtyřnásobek. „Zároveň je to ale ve zdejších podmínkách tradiční plodina, která generacím sedláků vylepšovala kvalitu jejich půdy,“ říká Jan Staněk z jihočeské Dříteně a uvádí příklad: „Řepku můžu zasít už v polovině srpna, takže na začátku září vyraší. Díky tomu mám jedenáct měsíců v roce na poli vegetaci, což je nenahraditelná služba.“ Zelený pokryv totiž chrání půdu před vymrzáním, odparem (i mráz vysušuje), vodní a větrnou erozí.

Řepka to schytává také v souvislosti s přimícháváním biosložky (tvoří ji hlavně metylester řepkového oleje, zkratka MEŘO) do pohonných hmot. Opět nejde o přesnou trefu do černého: na výrobu „zelené“ nafty se nyní využívá 30–40 procent tuzemské úrody řepky.

EKONOMICKÁ JISTOTA

Oprávněná je kritika, že kýžená úroda řepky vyžaduje používání velkého množství dusíkatých hnojiv a chemických postřiků. Důvody lze vypátrat v prostředí dnešního trhu, ve kterém se „žluté zlato“ vyplácí pěstovat víc než jiné plodiny.

Už nějakou dobu totiž představuje řepka pro české zemědělce ekonomickou jistotu. Za tunu šlo předloni utržit patnáct tisíc korun, po vypuknutí války na Ukrajině to bylo dokonce dvacet tisíc, průměrný výnos z hektaru činí přes tři tuny. Oproti tomu třeba pšenice je méně lukrativní a hůře se pro ni shání odbyt. Žádanost řepky není způsobena jen využitím jejího oleje při výrobě pohonných hmot. Z důvodů, o nichž bude řeč, je atraktivní i její potravinářské využití, přičemž třetina produkce míří na vývoz.

Zemědělci by z těchto důvodů rádi řepku pěstovali v ještě větší míře. Jenomže nezávazná pravidla pro osevní postupy říkají, že by se plodiny měly na polích střídat tak, aby se na stejné místo vracely nejdříve po čtyřech letech. Vychází to z prastaré zkušenosti každého zemědělce či zahrádkáře: když se na jednom pozemku příliš často pěstuje táž rostlina, roste nebezpečí v podobě škůdců. Brouci, plevel, plísně a další „prevíti“ si zkrátka zvyknou na opakovanou hostinu.

V důsledku toho, že řepka představuje tak finančně efektivní plodinu, „točí“ ji některé zemědělské podniky na svých polích častěji, než je únosné – s odstupem dvou či jednoho roku. Tím dochází k takovému namnožení škůdců, že je nutné používat větší množství postřiků neboli pesticidů a ve výsledku dnes řepka patří k chemicky nejvíc ošetřovaným plodinám. Ruku v ruce s tím se zvyšuje rezistence škůdců na tyto pesticidy, souběžně se tedy snižuje jejich účinnost a logicky i výnosy z úrody.

Není to ovšem česká specialita. Například v některých oblastech severního Německa se řepka pěstovala tak často po sobě, že namnožení škůdců dosáhlo takových rozměrů, až zemědělci kalamitu „neustříkali“ a z jejího pěstování vycouvali.

VYLEPŠUJE PŮDU

Až vášnivá obhajoba řepky olejky zaznívá v již zmíněném Výzkumném ústavu rostlinné výroby, jehož zřizovatelem je ministerstvo zemědělství. „Co se týče zlepšování půdy, nemá řepka takřka konkurenci,“ říká profesor František Kocourek, který vystudoval fytotechniku na Vysoké škole zemědělské v Brně a systematickou biologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. „Kdo si zajde do pole, může vidět na vlastní oči, že je to poměrně mohutná bylina. A podobně robustní jako nad zemí je i pod zemí. Díky bohatému kořenovému systému ornou půdu skvěle provzdušňuje, kapilárami lépe vsakuje i vzlíná dešťová voda,“ vysvětluje vědec. Kořínky, které sahají až 120 centimetrů hluboko, navíc zůstávají v zemi, kde se postupně rozkládají a stávají se tak zásobárnou užitečných organických látek – stejně jako posklizňové zbytky, které se ponechávají na povrchu nebo zaorávají. Živiny, které řepka přijme, se tak neztrácejí, sklízí se prakticky jenom „šešule“ se semeny.

Díky své masivní konstrukci tedy řepka prokypřuje, obohacuje a tím zúrodňuje půdu. Je tak ideální „předplodinou“ – to znamená, že zvyšuje úrodu v další sezoně. Zemědělci uvádějí, že pšenice pěstovaná po řepce má o desetinu vyšší výnosy než pšenice pěstovaná po pšenici. Má na to vliv také již zmíněné intenzivní dusíkaté hnojení (hlavní složkou je ledek amonný) v předcházejícím řepkovém roce, na něž je tato plodina velmi náročná, nicméně princip je to pradávný: „Po řepce jest úroda pšeničná jista,“ uvádí již Ottův slovník naučný z konce 19. století. Jen se dřív nehnojilo průmyslovými hnojivy, ale hlavně chlévským hnojem.

Řepka každopádně po většinu roku půdu chrání. Jak bylo řečeno, její vegetace pokrývá pole po celý rok s výjimkou období po sklizni. Skýtá tak ochrannou vrstvu jak při průtržích mračen, tak při poryvech suchého větru. Extrémní jevy jsou vzhledem ke klimatickým změnám stále častější a nevyhýbají se ani jinak poklidné české krajině. V ruzyňském výzkumáku proto hledají způsoby, jak eliminovat tyto hrozby i během oněch čtyř až pěti kritických týdnů v červenci a srpnu, než řepka vzejde. „Holá půda uprostřed léta představuje obrovskou hrozbu. Vítr i lijáky zem odnášejí, sluneční žár vysušuje,“ říká Pavel Růžek, který se zabývá pěstebními technologiemi a jejich vlivem na kvalitu půdy, vody i ovzduší. Nastiňuje různá řešení: „Pomáhá například pásové zpracování – na jednom poli jsou v pruzích dvě plodiny, jedna jako pomocná zajišťuje celoroční pokryv.“

CHUTNÁ VČELÁM

Za okny ruzyňského ústavu jsou vidět letadla dosedající na ranvej a také pokusná pole. Probíhají zde experimenty, jak pěstovat zemědělské plodiny v souladu s potřebami trhu, zemědělců i životního prostředí. „Můžeme pozorovat, že řepka představuje rezervoár velmi pestrého života,“ říká profesor František Kocourek. Žlutě kvetoucí olejnina v tomto ohledu plní takřka nezastupitelnou roli, a to zejména v tuzemských podmínkách. Po roce 1990 totiž nastal obrovský propad „živočišné výroby“: chov dobytka čili skotu a prasat klesl zhruba na třetinu. Kvůli tomu se zde takřka přestaly pěstovat pícniny, které slouží jako krmivo pro hospodářská zvířata. „Jetel nebo vojtěška mají přitom i další užitek: jsou útočištěm hmyzu, z něhož se rekrutují zástupy přirozených nepřátel škůdců.“

Odbornou specializací Františka Kocourka je právě „integrovaná“ ochrana rostlin. „Kvetoucí řepka láká širokou škálu hmyzu včetně přirozených nepřátel škůdců. Jsou mezi nimi predátoři, kteří škodlivý hmyz přímo požírají, a také parazitoidi, kteří se vyvíjejí uvnitř škodlivého hmyzu a tak jej hubí. V řadě případů se tak snižuje potřeba chemických prostředků,“ říká výzkumník a vyjmenovává největší pachatele v případě řepky: „Na jaře ji ohrožují krytonosci, jejichž larvy se vyvíjejí ve stoncích. Na podzim se objeví dřepčík, který klade vajíčka přímo do rostlin. Larvy, které se z nich vylíhnou, poškozují vrchol rostliny a snižují počet šešulí, kde dozrávají semena. A nesmíme zapomenout na blýskáčka, který vyžírá květní pupeny.“

Benefitem řepky je její význam pro včely. „Vykvétá v době, kdy opylovači nemají příliš na vybranou, protože toho ještě moc nekvete – zvláště v intenzivně obdělávané krajině,“ říká profesor Kocourek a zdůrazňuje i kvalitu řepkového medu. „Sice rychleji krystalizuje, ale je čistý. Současné pesticidy používané pro řepku zanechávají rezidua jen ve stopovém množství pod úrovní 0,01 miligramu na kilo, což je limit pro kojeneckou výživu,“ říká. Používání ohleduplnější chemie ovšem není zadarmo: je méně účinná, musí se proto aplikovat častěji. To zvyšuje frekvenci, s jakou do polí vyjíždějí stroje, a tím dochází k dalšímu utužování půdy, což je jeden z vážných prohřešků současného zemědělství. Po udusané hlíně voda stéká, nevsakuje se. Je v ní i méně živin a vzduchu, a tedy života.

ZVĚŘ UŽ PRÝ NEZABÍJÍ

Jednou z rozšířených námitek v neprospěch řepky je, že z ní srnky a daňci halucinují, takže končí pod koly aut, případně jim praskají žaludky a střeva a následně rovněž umírají. „Mohla to být pravda v sedmdesátých letech. V té době většina odrůd řepky obsahovala kyselinu erukovou, která byla škodlivá na víc způsobů,“ říká agrární analytik a publicista Petr Havel. „Navíc smrděla,“ dodává.

Teď už to podle něj problém není: „S účinky řepky na zdraví zvěře jsem mnohokrát konfrontoval veterináře. Nic takového se podle nich nepotvrdilo a neexistuje jediný evidovaný případ, že by zvěř uhynula v důsledku konzumace řepky.“ Pavel Růžek z Výzkumného ústavu rostlinné výroby doplňuje: „Dříve to bývala příčina úmrtí u zajíců, kteří řepku požírali ve velkém. Spíš se ale bohapustě přejedli, protože jim chutnala. Vysoká zvěř je v tomhle ohledu prozíravější.“ Na neblahých účincích řepky zejména pro srnčí zvěř nicméně trvá profesor Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR: „Řepka působí negativně na žaludek, játra i prostorovou orientaci zvěře. V důsledku toho, že rozkládá látku zvanou hemoglobin, dochází k úbytku kyslíku v mozku, nastat může i bachorové kvašení,“ říká přírodovědec, který je též aktivním myslivcem.

Odrůdy řepky bez kyseliny erukové se pěstují od roku 1975 a postupně vytlačily své erukové předchůdkyně. I podle expertů z ruzyňského ústavu jsou uvedené následky pro zvěř minulostí. „Kolem našich políček s řepkou běhají zajíci. Nevím o tom, že by jim z řepky bylo špatně, nebo kvůli tomu dokonce hynuli,“ říká Pavel Růžek, který se zemědělskými plodinami experimentuje přes čtyřicet let.

PROSPĚŠNÝ OLEJ

Je konec března, řepka ještě nekvete. Přesto se může sedlák Jan Staněk pochlubit svojí úrodou, byť loňskou. Přináší na stůl řepkový olej vyrobený v Rakousku, kam vyváží podstatnou část své produkce. „Je lisovaný za studena a vyrobený z odrůdy Sidney, která má víc kyseliny olejové, a tím pádem vyšší bod přepalování – okolo 270 stupňů Celsia,“ vychvaluje obsah petlahve, na které je napsáno: „Na našem oleji smažit měl by se každý snažit!“ S dodatkem: „Vyrobeno z jediné v ČR registrované high-oleic odrůdy řepky.“

Řepkový olej má opravdu vyšší „bod zakouření“, takže lze mluvit o sníženém riziku vzniku rakovinotvorných látek (lépe jsou na tom v podstatě jen exotické oleje, jako je arašídový, rýžový či avokádový). Díky této teplotní stabilitě se víc hodí na smažení a zejména fritování než třeba slunečnicový olej.

Řepkový olej rovněž obsahuje vyšší množství dnes velebených omega 3 nenasycených mastných kyselin, které například rozšiřují cévy a tím snižují riziko mrtvice.

I ve srovnání s olivovým olejem, který bývá obecně považován za nejzdravější, je množství těchto blahodárných tuků v řepkovém oleji až trojnásobné.

Řepkový olej je přitom levnější, dá se tedy říct, že co se týče poměru cena/výkon, je na tom opravdu nejlépe. Doporučení konzumovat řepkový olej vydala dokonce Světová zdravotnická organizace.

NIČIVÁ I CHOULOSTIVÁ

Řepka nicméně může mít i pustošivou sílu. „Podívejte, co dokáže,“ ukazuje sedlák Jan Staněk na mobilu fotky zkázy v betonových melioračních trubkách a následně na poli a na úrodě. Na snímcích je vidět bagr, který z rozbahněné země vytrhává kořeny, jejichž chuchvalce totálně zašpuntovaly odvodňovací systém.

Dříteň leží v trojúhelníku Vodňany – Týn nad Vltavou – Hluboká. „Tady jsme na blatech, dřív tu byly samé močály. Naši předkové se je snažili vysušit, nejdřív začali budovat rybníky, pak podzemní meliorace – ty první jsou dřevěné, dvě stě let staré, občas na jejich zbytky ještě narazíme,“ říká vyučený opravář zemědělských strojů, jehož rodina zrestituovala devět hektarů a postupně si přikupovala či pronajímala další pole. „Kořeny řepky si ale dokážou pro vodu hmátnout docela hluboko. Když zalezou do melioračního potrubí, vznikne jezero, ve kterém zapadne traktor tak, že z něj kouká jenom střecha,“ líčí.

Zemědělcům přináší řepka i další starost: je choulostivá na krupobití a vichřice. „Na rozdíl od obilí s ní stačí zatřást a semena se vysypou,“ říká Jan Staněk. „Obvykle se to přihodí okolo sklizně, někdy ani nestačím vyjet s kombajnem a je prakticky po úrodě. Ztráty bývají až devadesátiprocentní, na řepku musím platit vyšší pojistku.“

TĚŽKO NAHRADITELNÁ

Přestože má pěstování řepky svá úskalí, jsou za ni všichni zemědělci v současné době vděčni – od malých farem přes větší družstva až po agrární kolosy. Jan Staněk z jihočeské Dříteně říká: „Občas slyším báchorky, že nebýt řepky, mohlo by se pěstovat třeba víc zeleniny. To je nesmysl, protože by to vyžadovalo mnohem víc manuální práce. A sehnat lidi do zemědělství je dneska takřka nemožné, proto české zeleniny naopak ubývá.“

Řepku by prý v případě jejího útlumu nahradilo obilí. „Zhoršilo by to stav půdy, navíc by zvýšená produkce zlevnila výkupní ceny a my se můžeme jít klouzat,“ říká Jan Staněk. Souhlasí s tím, že ceny řepky drží nahoře přimíchávání biosložky do nafty, má však pro takové využití zemědělských plodin pochopení. Nabízí originální výklad: „Pěstování pohonných hmot na polích je prastará věc. Dřív všechno tahal dobytek a koně, pro které se na polovině půdy muselo pěstovat krmivo a sláma. Teď se nad tím ofrňujeme, ale ten princip je pořád stejný.“

Na takové legendě – byť má svůj půvab – něco skřípe. Mezitím přišel vynález parních strojů, které využívaly dřevo a uhlí, takže vidět v pěstování pohonných hmot na polích návrat ke starým pořádkům je ošidné. „Zelená“ paliva navíc nesplnila očekávání, z nichž zásadní byl dopad na životní prostředí: jejich celková uhlíková stopa není v důsledku plně mechanizovaných polních prací výrazně menší než v případě fosilních paliv, navíc se technické plodiny pěstují na velkých nepřerušovaných plochách. Vloni sice ministerstvo zemědělství nařídilo pěstovat jednu monokulturu na maximálně třiceti hektarech, i to je však nedozírný lán a má to své neblahé důsledky: téměř nulovou biodiverzitu, již zmíněné přemnožení škůdců, zvýšené riziko eroze…

„Další nárůst řepky by byl pro zemědělce ekonomicky zajímavý, ale neočekávám jej. Dostali jsme se na maximum, řada podniků už je na pětadvaceti procentech,“ říká výzkumník František Kocourek a připomíná, že v procentuálním průměru na jednu zemi je Česko největším pěstitelem řepky v Evropě. Jeho kolega Pavel Růžek dodává: „Řepka je momentálně těžko nahraditelnou plodinou. Především z ekonomických důvodů – zemědělci se přirozeně snaží pěstovat plodiny, které se vyplácejí třeba i bez dotací. A takových moc není, patří mezi ně ještě obilniny a díky využití v bioplynkách kukuřice.“

Dřív byly velmi rozšířenou plodinou brambory: za první republiky se pěstovaly v českých zemích na ploše 500 tisíc hektarů, což je víc než současná pole osázená řepkou (350 tisíc hektarů). Teď jsou brambory na 23 tisících hektarech, což je 1 procento orné půdy. Úbytek je způsobený přílivem dříve méně dostupných potravin a levnější konkurencí z dovozu, tedy nižší výkupní cenou, která navíc každou sezonu dramaticky kolísá.

EKOLOGICKÝ NESMYSL

Najít dnes mezi experty zastánce technického využívání řepky při výrobě pohonných hmot je takřka nemožné, alespoň co se týče biopaliv první generace. Raději by viděli přechod na biopaliva druhé generace, které se vyrábějí například z kuchyňských odpadů, čistírenských kalů či zbytků dřeva a slámy.

Pro urychlený odklon od biopaliv první generace je všemi deseti i Jakub Hruška, který je současně členem Rady vlády pro udržitelný rozvoj. „Ukázalo se, že je to slepá kolej, která jen prohlubuje problémy, které moderní zemědělství provázejí,“ říká a má na mysli především úbytek diverzity. Připomeňme, že původní vize EU spočívala v dosažení desetiprocentního snížení emisí v dopravě do roku 2020. „Tento cíl nebyl splněn, celková uhlíková stopa je velmi sporná. I proto došlo ke snížení závazku na sedm procent, navíc byl přesunut do kategorie dobrovolnosti,“ říká publicista Petr Havel, který je držitelem Ceny Antonína Švehly za „obhajobu demokracie a selského stavu“.

Navíc dnes už pochopitelně existuje víc způsobů, jak snížení emisí v dopravě dosáhnout, než je pěstování řepky a její přimíchávání do nafty. Svébytné řešení zvolili v Rakousku, kde posílají elektřinu z alpských vodních elektráren do železničních drátů – v Česku ovšem takové podmínky pro vodní energii nemáme.

CO MÍSTO NÍ?

Dá se očekávat, že vzhledem k naznačeným zkušenostem a trendům bude Evropa od masivního využívání řepky v rafineriích postupně upouštět. U nás to půjde pomaleji, neboť je zde rozsáhlá infrastruktura, kterou vlastní podniky ve svěřenském fondu Andreje Babiše – především lovosická firma Preol, která má dnes na výrobu metylesteru řepkového oleje takřka monopol a pro kterou někdejší ministr financí a předseda vlády opakovaně prosadil v minulosti příznivé podmínky.

Neměli bychom ale zapomínat, že samotná řepka olejka za to nemůže, navíc zemědělci nemají příliš na vybranou. Soukromník Jan Staněk z Dříteně nabízí svůj pohled: „Evropa má problém s nadvýrobou potravin, neumí je uplatnit na globálním trhu. Přece kvůli tomu nenecháme zemědělskou krajinu zdivočet? Co když se zase všechno zastaví jako za covidu, včetně dovozů? I proto musíme udržovat ornou půdu v pohotovosti.“

Jeden ze způsobů, jak českou krajinu odžlutit a částečně eliminovat neblahé jevy, které s řepkou souvisejí, se rýsuje ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, kde ověřují přínosy a rizika bíle kvetoucí odrůdy řepky. „Nenapadají ji tolik škůdci, jako je blýskáček, snižuje se tudíž potřeba používání chemie,“ vysvětluje profesor František Kocourek a dodává: „Navíc to v krajině vypadá hezky, když řepková pole kvetou dvěma barvami – žlutě a bíle.“ Nevýhodou jsou nižší výnosy.

Perspektivněji vidí proto vědci rozšíření hybridů – ať už bílých, nebo žlutých. Tyto plodiny vznikají řízeným opylováním dvou vybraných odrůd tak, aby byla výsledná rostlina pro škůdce méně atraktivní. Tím se zásadně snižuje používání pesticidů. Další variantou je pěstování řepky geneticky modifikované, případně „editované“ pokročilejší metodou CRISPR. Obojí Evropská unie momentálně zakazuje, to už je ale jiný příběh.

FARMÁŘOVO TAJEMSTVÍ

„Ani nevím, jestli to mám říkat,“ pousměje se sedlák Jan Staněk, když se ho zeptám, jestli existuje jiná podobně lukrativní plodina, jako je řepka, která by se v českých podmínkách dala pěstovat. „V tržní efektivitě má řepka jedinou konkurenci: mák,“ prozradí po chvíli váhání.

Málo se ví, že Česko je největší legální pěstitelskou zemí máku na světě. Ještě víc makovic se pěstuje v Afghánistánu, ale tam nejde o semínko – mnohem atraktivnější je opium. Sklizňová plocha u nás vzrostla za uplynulých deset let dvaapůlkrát, vloni se mák pěstoval na 44 tisících hektarech. Drtivá většina sklizně jde na vývoz. „Pro Rakušáky dělám růžově kvetoucí mák, lisují z toho olej,“ říká Jan Staněk a pokládá na stůl titěrnější lahvičku, než byla ta s řepkovým olejem.

Na polích u Dříteně pěstuje rodina Staňkova mák na čtyřiceti hektarech, za tunu dostává okolo 55 tisíc korun, hektarový výnos bývá 0,7 tuny. V celkové bilanci je tedy finančně o něco zajímavější než řepka. Sázka na makovice ale připomíná obchodování s rizikovými akciemi.

„Zrovna zítra pojedu zasít. Pak mě čekají čtyři týdny nejistoty, jestli vůbec něco vzejde, a takhle na houpačce to pojede až do poslední chvíle.“ Vedle hmyzu a chorob jsou největší hrozbou letní deště. „Mohou způsobit plíseň, takže nesklidíte skoro nic,“ říká jihočeský sedlák. Příčin, proč nelze řepku nahradit mákem, je ale víc. Především ho není tolik potřeba. Používá se i na výrobu morfinu pro lékařské účely, ale hlavním využitím zůstávají olej, koláče, buchty...

Pan Staněk má ještě jeden důvod, proč by řepku za mák nevyměnil: „Soused má kolem mých polí dvacet včelstev a pochvaluje si, jak jim chutná řepkový nektar.“

Autor: Marek Šálek
Zdroj: reportermagazin.cz