Přispívá k tomu i fakt, že nezanedbatelná část Čechů potraviny v nějaké míře sama pěstuje na vlastní zahradě, a zbytky tak může efektivněji využívat k vlastní produkci. Stejně tak tu existuje určité know-how, které vede k větší udržitelnosti – ať už jde třeba o konzervování nebo kompostování. Podobný trend je typický pro většinu střední a východní Evropy. Plývání potravinami je tak v tomto regionu zatím méně častým jevem než na západě Evropy. Podle Petra Jehličky a Daniela Sosny z Etnologického ústavu AV ale tyto zkušenosti bohužel neovlivňují debatu na Západě, kde by mohly být žádoucí inspirací.
Konference se zúčastnil také Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR, podle kterého zájem řešit udržitelné nakládání s jídlem vychází z přirozené reakce lidí na zhoršený výhled světového vývoje a rostoucích obav. „Také i proto se do jisté míry vrací u nás ještě nedávno zatracovaná a mnohdy zesměšňovaná témata návratu samozásobitelství či plýtvání potravinami,“ komentuje Šebek. Lidé podle něj podvědomě cítí, že není dobré být závislý na pár velkých a ve své podstatě vzdálených a téměř anonymních zdrojích jídla. Vedle toho navíc podle něj existuje snaha části mladé generace dbát i na dostupnost kvalitních potravin vytvořených bez přílišného zatížení životního prostředí. Jedním z řešení je pak systém dostatečně plošně rozmístěných, lokálně ukotvených farem.
Šebek rovněž zdůraznil význam rodinných zemědělských hospodářství kvůli prokázané stabilitě tohoto modelu, a to historicky ve všech krizových dobách. Navíc rodinné farmy dokáží najít vhodná řešení po vlastní ose a s využitím osobní tvořivosti a podnikavosti. Tím jsou takové statky a farmy přínosné pro stát. Ten by právě z těchto klíčových důvodů měl jasně vyjadřovat a zejména prakticky vykonávat podporu menších, ale plošně rozmístěných ekonomických jednotek a producentů potravin. V sedláckých rodinách se totiž přirozenou cestou předává a utváří velmi důležitý potřebný vztah k surovinám a jídlu, který také zohledňuje nutnou fyzickou práci a soustředěný zájem, aby mohlo dojít k vytvoření kvalitních potravin. Osobní zkušenost s potravinovou produkcí totiž vede k úctě a ocenění potravin a snižuje tedy i pravděpodobnost jejich plýtvání. Zcela přirozeně je v takovém modelu životního nastavení pro člověka důležitý i význam krajiny, díky které je vůbec možné jídlo vytvářet.
Tento přístup, tedy zohlednění širších souvislostí vzniku potravin, je podstatný také proto, že se jejich cena v současné době obecně odvíjí především od spočitatelných kritérií, jimiž jsou například přímé náklady. Do celkových nákladů by se ale měla nějakým způsobem promítat celá škála dalších nezbytných činností a komplexních vazeb, bez kterých by nebylo možné jídlo ve své podstatě vytvářet. Takové nezapočítané náklady jdou zpravidla z kapes farmářů a co hůře, mnohdy se pak některé nezohledněné externality nákladně sanují ze státního či obecního rozpočtu. Jedná se přitom o podstatné téma, které by mělo být ve veřejné debatě zdůrazňováno, a to také proto, že znalost skutečné ceny potravin by mohla pomoci umenšovat plýtvání jídlem. Zatímco se tak potraviny posuzují často skrze jejich množství, a tedy jako „hmota“, je nezbytné mluvit o dalších aspektech potravinové produkce, které jsou její neodmyslitelnou, i když často opomíjenou součástí: dopady na životní prostředí, na zdraví obyvatel, na stav krajiny a současně o pestré škále alternativních způsobů výroby, které existují mimo průmyslovou a industriální produkci.
Součástí řešení bezpochyby musí být i vzdělávání – a to především těch nejmladších generací. Z prezentací dalších vystupujících, například Lucie Veselé a Ley Kubáčkové z Mendelovy univerzity v Brně je totiž generace narozená od poloviny 90. let (navzdory zájmu o udržitelnost) také skupinou, která potravinami plýtvá subjektivně nejvíce. To se snaží řešit další z představených projektů nazvaný Chytře s jídlem, který pedagogům nabízí moderní nástroje pro výuku v této oblasti. Cílem je pak změnit chování mladých lidí směrem k omezení plýtvání. Na konferenci vystoupili kromě akademiků také zástupci průmyslu nebo organizací, které problematiku aktivně řeší. Jednou z nich je třeba Zachraň jídlo, organizace, která pracuje na redistribuci pokrmů z komerčních subjektů směrem ke školám a domovům seniorů. Podobný záměr má i společnost Nesnězeno, která nespotřebované potraviny z restaurací dostává k zákazníkům. V rámci debaty zazněly důležité postřehy a otázky, přičemž jedním z diskutujících byl například i Jiří Šír z Potravinářské komory. Celkově konference ukázala, že v tuzemském prostředí existuje řada aktivit, na které lze navazovat ve snaze o kultivaci využívání potravin – ať už je to potravinové samozásobitelství prostřednictvím zahradničení či lokální produkce rodinných farem.
David Krkoška, mediální oddělení ASZ ČR
