Regenerativní zemědělství určitě není vhodné pro každého, ale na druhé straně skýtá řadu výhod a může pomoci řešit některé problémy, ať už je to nedostatek vláhy, příliš vysoké finanční vstupy, špatná úrodnost půdy, nedostatek času, eroze a další. To se přesně potvrdilo na jednotlivých farmách, kde každý uvedl různou kombinaci důvodů, proč na regenerativní zemědělství přešel, ale všichni se shodli na tom, že jim tento přístup výrazně pomohl.

První cesta v roce 2023 mířila do středozápadní části Francie a pokryla poměrně velkou oblast s různorodými přírodními podmínkami a různorodým zemědělstvím. Účastnila se jí dvacítka zemědělců nejen z Asociace, někteří už se zkušeností s regenerativním zemědělstvím na vlastní farmě, pro jiné to byl naopak „úvod do problematiky“ a zavedení těchto postupů teprve zvažují. Každopádně skvěle připravený odborný program přinesl všem spoustu zajímavých informací a námětů na přemýšlení, které pak rádi a neúnavně rozvíjeli ve večerních diskusích i při přejezdech mezi farmami. Vzhledem k tomu, že zhruba třetina ploch se už ve Francii obhospodařuje bezorebně a na desetině se praktikuje právě regenerativní způsob, je tato země určitě ideální k načerpání základních informací prostřednictvím návštěvy zdejších farem.

Farma Frédérica Thomase

Frédéric Thomas patří k předním světovým expertům na regenerativní zemědělství a je i žádaným poradcem, a tak rozhodně nebylo od věci strávit s ním na jeho farmě na úvod celý den. Pan Thomas převzal hospodářství před 25 lety po svém tchánovi, nicméně zkušenosti se zemědělstvím už předtím čerpal po světě – zejména v USA a Austrálii. V oblasti mezi městečkem Blois a Orléans, kde provozuje rostlinnou výrobu na zhruba 150 hektarech půdy a zároveň spolupracuje s dalšími zemědělci, kteří mají dohromady dalších 150 ha, jsou problémem nekvalitní kyselé písčité půdy, pod nimiž je vrstva jílu. To je způsobeno blízkostí několika řek, které tudy vtékají do Loiry, a množstvím drobných vodních ploch. Kvůli tomu se špatně vsakuje voda, což zemědělci částečně řeší odvodňovacími rýhami. Málo úrodné půdy byly také příčinou toho, že řada zdejších zemědělců hospodaření vzdala, jiní ale zkusili změnu přístupu a zavedení regenerativních postupů.

Frédéric Thomas už na konci 90. let přešel z minimalizace na přímé setí, které poměrně rychle přineslo efekt v podobě lepšího vsakování srážek, které jsou zde nepravidelné, ale v celkovém úhrnu kolem 650 mm. Výrazně se také zaměřil na pěstování meziplodin – vícedruhových směsí, které jsou schopné vyprodukovat až 6 tun hmoty a vázat do půdy cca 160 kg dusíku na hektar. Přímo do těchto meziplodin pak seje napřímo kukuřici, po které opět napřímo do posklizňových zbytků ječmen, při jehož setí se zkypří pouze pěticentimetrová vrstva půdy. Po sklizni ječmene se stihne poměrně rychle zasít řepka v kombinaci s pohankou, která se sklízí ještě ten rok a řepka se nechává zimovat. V minulosti se ji zde téměř nedařilo pěstovat, protože kvůli špatnému vsakování vody uhnívala, nyní je po zimě vždy zhodnocen její stav, a buď je ponechána ke sklizni (výnosy jsou kolem 3,5 tuny) anebo poslouží jako meziplodina pod kukuřici. Kromě těchto plodin se zde dále pěstuje triticale seté do porostu čiroku, který před tím přepasou ovce.  

S používáním chemie se farmář příliš neomezuje, a i ke hnojení se používají klasická průmyslová hnojiva, dávka živin zůstala zhruba zachována jako před změnou hospodaření, ale výrazně se zvýšily výnosy, takže ekonomika se celkově vylepšila i bez snížení vstupů. Od roku 2023 se využívá také přihnojování kompostem. Pan Thomas rovněž významně řeší přísun hořčíku do půdy, protože ovlivňuje vsakování vody. Další hnojení je dodáváno právě pastvou ovcí – díky spolupráci s lokálním chovatelem jsou na konci léta, kdy už jsou pastviny vyprahlé, stáda přesouvána po porostech meziplodin, což zpětně díky hnojení zlepšuje poměr uhlíku a dusíku a rostliny pak živiny lépe využijí. Přínosem pastvy je také otevření porostu predátorům, kteří pak mohou v porostu lépe lovit škůdce, s hrabošem tak není výrazný problém, a to i z důvodu vysoké spodní vody. Horší škody páchá černá zvěř, čemuž se pan Thomas snaží předcházet pásy kolem stromů, ohradníky, spoluprací s myslivci a komerčním lovem.

Farma Frédérica Thomase je v programu ukládání uhlíku do půdy, kde zatím vysledoval nejlepší výsledky při pěstování kukuřice s meziplodinou. V dubnu 2023 měl prodáno zhruba 200 tun uhlíku za cenu 32 EUR/t. Zásadní vliv na nárůst organické hmoty v půdě má také obrovský nárůst půdního života, na první pohled viditelné přítomností velikého množství žížal.

Farma Philippa Pastoureau

Na farmu Philippa Pastoureau jsme se přesunuli po prohlídce nedalekého slavného automobilového okruhu a muzea v Le Mans, od kterého je vzdálena asi 30 km jihozápadním směrem. Farma, kde hospodaří manželé na 80 hektarech půdy, je zaměřena na rostlinnou výrobu a chov drůbeže, v době naší návštěvy zde byl ještě chov 50 dojnic, ale ten se právě rušil, protože zaměstnanec, který se mu věnoval, zrovna odcházel do důchodu. Protože farma oba manžele živí a nemají žádný další příjem, bylo rozhodování pro změnu technologie na bezorebnou, které dělali před 30 lety, spíš opatrné a hodně pomohlo založení sdružení sedláků, kteří sdílejí nákladnější stroje a vyměňují si zkušenosti. Od roku 2000 začali také s přímým setím, které jim zpočátku sice snížilo finanční výnosy, ale podařilo se výrazně zlepšit stav půdy. Hlavním důvodem pro změnu byla potřeba bránění erozi a zvýšení úrodnosti půdy.

V osevním postupu se střídají pouze tři hlavní plodiny – pšenice, kukuřice na zrno a řepka, dřív se kvůli skotu využívaly luskoobilné směsky pro skot, a naopak nově se farmář chystá na setí bobu, aby splnil podmínky dotací. Po sklizni se půda rychle podmítne kvůli přerušení kapilarity, na konci srpna se pohnojí kejdou a v září se sejí meziplodiny – buď směs s bobem, nebo se nechá výdrol řepky. Kukuřice a řepka se sejí strip-tillem, pšenice rozhozem z předního zásobníku zároveň s podmítkou talířovým podmítačem podmítkou a jedná se o směs několika odrůd odolných vůči fuzáriím. Tento způsob setí pšenice je pozitivní pro dobré odnožování rostlin, které pak vytvoří husté porosty – běžné výnosy se zde pohybují kolem 8 tun. Pouze pod zrnovou kukuřici se pole nechává chvíli holé, aby půda oschla a trochu se zredukoval počet slimáků, následně se seje na rozteč řádku 60 cm a vzhledem k tomu, že část ploch je pod závlahou, výnosy dosahují i 12 tun.

Druhou částí zemědělské výroby je chov masných kuřat a perliček. U kuřat se jedná o pomalu rostoucí hybrid, který je chován pod značkou „kuře z Loué“ – podle nedaleké obce, kde se před více než 60 lety dala dohromady skupina farmářů, jež chtěla pokračovat v tradičním způsobu volného chovu masných kuřat původních plemen. Dnes je takových farmářů v tomto spolku, který funguje jako družstvo, asi tisíc (z toho 70 % vedou ženy) a samozřejmě musí dodržovat přísná pravidla, která jim přinesou vyšší cenu produkce označené certifikátem. Kuřata rostou přibližně tři měsíce ve volném chovu, nesmí se krmit živočišnými produkty a nesmí dostávat antibiotika a kokcidiostatika. Krmná směs musí obsahovat minimálně 80 % obilovin z lokálních zdrojů, zbytek jsou ostatní rostlinné produkty – hlavně olejniny a samozřejmě minerální směsi. Od roku 1994 je podmínkou také fungování farem v ekologickém režimu a v družstvu jsou výhradně farmy rodinného typu, které mají kombinaci rostlinné a živočišné výroby – tedy žádné obří haly bez půdy. Družstvo má vlastní míchárnu krmiv a porážku, kde se zpracovávají pouze zvířata členů, kteří mají v družstvu podíl. Výkupní cena kuřat je cca 1,6 EUR/kg, v obchodě se pak zpracovaná drůbež prodává kolem 8 EUR. Obdobně družstvo zpracovává a prodává také masné perličky a vejce.

Továrna Burel, Châteaubourg

Další zastávkou byla továrna skupiny Burel, kde se vyrábí sečky, rozmetadla a stroje na přípravu půdy značek Sky a Sulky pro regenerativní i konvenční zemědělství.  Skupina Burel je rodinná firma, kterou založil v roce 1936 Fabbienne Burel a nyní ji řídí již třetí generace. Rodina má také vlastní farmu a z toho vycházejí základní hodnoty firmy – zaměření na koncového zákazníka, snaha o respekt k lidským a sociálním hodnotám a udržitelnost ve vztahu k životnímu prostředí.

Firma zaměstnává 300 lidí a její roční obrat je přes 70 mil EUR – z toho směřuje 5 % na další vývoj a výzkum. Továrna z roku 2011 má plochu 20 tisíc metrů čtverečných a ročně se zde vyrobí asi 3,5 – 4 tisíce strojů. V poslední době se firma hodně zaměřila na export a asi polovina odbytu tak jde mimo Francii. Výrobní program se přizpůsobuje prioritám Evropské unie na snižování spotřeby minerálních hnojiv, zvyšování biodiverzity, rozšiřování ekologického zemědělství, takže na výrobu strojů pro mělkou práci, stroje pro precizní hospodaření, používání organických hnojiv, přímé setí a setí směsí.

Saliny Guérande

Návštěva salin na pobřeží nedaleko městečka Guérande je poměrně velká turistická atrakce a dvouhodinová procházka mezi lagunami slané vody s výkladem byla pro všechny opravdu zajímavá. Plocha, kde se sbírá starou ruční metodou nejkvalitnější mořská sůl, má zhruba 2000 hektarů a jedná se o tři zátoky v ústí Loiry, kterými vtéká mořská voda do jednotlivých políček. Celkem zde pracuje asi 350 výrobců mořské soli sdružených z velké části do družstva Terre de Sel, které se od roku 1988 stará o balení, skladování a odbyt pod chráněným označením Sel se Guérande.

Sůl se v oblasti sbírá už od římských dob, původně se ale využívala nepříliš efektivní metoda „vaření“ mořské vody. Lepší způsob pak vymysleli v 10. století mniši a tato technologie se používá dodnes. Po Velikonocích se z políček postupně vypouští voda, která se zde nahromadila přes zimu, políčka se čistí od bahna a mořských řas a pak se z retenčních nádrží zase plní mořskou vodou a ta se nechává odpařit. Koncentrace soli v moři je kolem 30 gramů na litr a pro krystalizaci je potřeba zhruba desetinásobek. Krystalky se pak ručně pomocí dřevěného hrabla sbírají a odvážejí za pomoci klasického kolečka. Sběr probíhá zhruba 30 - 70 dní v roce a z jednoho políčka je 50 - 100 kilo soli, která už se dál nijak neupravuje. Výjimkou je pouze tzv. solný květ (Fleur de Sel), který je nejkvalitnější, krystalizuje úplně na povrchu, sklízí se jemnějším sítem a následně se ručně proplachuje a čistí. Tohoto produktu se sklidí asi jen 2 kg z políčka, ale prodává se za trojnásobnou cenu v porovnání s „obyčejnou“ solí. Určitě se vyplatí sůl i za vyšší cenu koupit a zkusit si s ní osolit třeba steak – rozdíl je opravdu značný.

Sůl stála v minulosti za velkým rozkvětem regionu, protože se odtud poměrně jednoduše rozvážela po řece Loiře po celé Francii a obchodem s ní místní zbohatli. Útlum nastal až v 70. letech minulého století, kdy přibyla konkurence na jihu Francie, kde je ale výroba soli víc průmyslová. Postupně ubylo i mladých lidí, kteří by se do pracného řemesla chtěli pustit, nyní ale přece jen dochází k oživení i díky rozvoji turistiky a snaze politiků o zachování řemesla.

Demonstrační farma La Conillais

Výše zmíněná předváděcí farma skupiny Burel je kousek severně od města Nantes a věnuje se výhradně rostlinné výrobě v ekologickém režimu s prvky regenerativního zemědělství. Farmu koupil ředitel skupiny Burel David Guy v roce 2003 jako konvenční 70hektarovou farmu s pěstováním klasického „trojboje“ - pšenice, ječmene a řepky. Hned od počátku se snažil vymyslet ekonomicky co nejefektivnější řešení, aby se mu podařilo farmu rychle splatit, a to jej přivedlo k regenerativnímu zemědělství. K tomuto tématu byla pro naši skupinu připravena také velmi zajímavá přednáška na téma úspory energií v zemědělství právě prostřednictvím tohoto způsobu hospodaření. Největší spotřeba energie je ve hnojivech, a tak se právě tam vyplatí snaha o využití přirozených zdrojů z přírody, tj. slunce, hlízkových bakterií na kořenech luskovin a žížal. Časem ale majitel pochopil i agronomické výhody tohoto přístupu – v místních podmínkách nekvalitních půd je to hlavně nutnost neustálého pokryvu půdy, který pomáhá snížit odpar vody a díky kořenům rostlin lépe přijímá vodu, což je zde jinak velký problém.

Po deseti letech se navíc majitel rozhodl přejít na ekologické zemědělství, což je v kombinaci s regenerativním zemědělstvím poměrně složité. Donutilo ho to zvýšit počet plodin v osevním postupu – na současných 170 ha se pěstuje pšenice, žito, oves, ječmen, triticale, bob, lupina, řepka, konopí, kukuřice, slunečnice, pohanka a jetel. Kromě toho se využívají také různé podsevy a směsi meziplodin – dobře funguje například směs ozimého obilí s bobem, která se sklidí současně, a produkty se prodají odděleně po vytřídění. Kvůli ekologii také musí aspoň zčásti povrchově zpracovávat půdu, ale využívají zde také přímé setí. Francie přechod na ekologické zemědělství nadále podporuje, aktuálně sazbou 300 EUR/ha, po kompletním převodu do EZ ale už žádné další přímé platby na plochu na ekologii nevyplácí.

Zhruba dvě třetiny pozemků farmy jsou vlastní, což je ve Francii obvyklý podíl. Přístup k půdě je zde velmi chráněný a není jednoduché půdu prodat jinému než aktuálně hospodařícímu subjektu. Při prodeji půdy má dále přednost začínající farmář. Státem limitovaná je také cena pachtu, která se pohybuje v průměru kolem 150 EUR/ha a stát kontroluje také převody půdy a zvětšování velikosti farem – v každém okrese je komise, která hlídá, aby nedocházelo k přílišné koncentraci zemědělství. Daň z půdy je tu kolem 60 EUR/ha.

Mléčná farma Maraichaire

Poslední zastávkou před odletem z Nantes byla rodinná mléčná farma nedaleko pobřeží, která hospodaří na 150 ha půdy a zhruba tři roky praktikuje přímé setí ozimých plodin a strip till u jarních. Smyslem přechodu na tuto technologii, pro něž se po převzetí farmy od otce rozhodl současný majitel, byla ekonomika zajišťování krmiv, tedy snaha o zvýšení výnosů a změna skladby krmení tak, aby nebylo nutné nakupovat sóju. Maximum bílkovinné složky se tedy snaží získávat pěstováním luskoobilných směsí – většinou v kombinaci oves, vikev a jetel. Dalším efektem této změny je opět lepší hospodaření půdy a rostlin s vodou – většina srážek tu spadne přes zimu a na jaře je už sucho, úspora času a neustálé ukládání energie prostřednictvím meziplodin do půdy.

Hodně ploch bylo původně osetých trávou a orala se jen jednou za pět let, takže přechod nebyl velký problém, pouze bylo nutné zpočátku použít víc herbicidů. Aktuálně se sejí plodiny v pořadí ozimá pšenice napřímo do strniště po kukuřici, letní meziplodina (většinou čirok nebo slunečnice a řepka, které mají levné osivo a vytvoří hodně hmoty), ječmen, letní meziplodina, směska, kukuřice, směska a kukuřice. Přihnojuje se kejdou do letní meziplodiny nebo před kukuřici a hnojem na povrch do vzrostlé meziplodiny před setím. Obvyklý dotaz na výskyt hrabošů na takto obhospodařovaných pozemcích farmář odbyl s tím, že má hodně remízků a živých plotů, kde přežívá spousta dravců, kteří se o populaci hrabošů postarají. Problémem jsou spíš přemnožení slimáci.

Farma se potýká ještě s jinou komplikací, která je bohužel vlastní i řadě našich členských farem – vzhledem k poloze uprostřed obce, a navíc v blízkosti přímořského letoviska je zde téměř nemožný jakýkoliv rozvoj farmy – ať už stavba nebo větší rekonstrukce budov, tak třeba i jen vybetonování zpevněné plochy pro skladování krmení. Majitel farmy se tedy rozhodl koupit další pozemky a přesunout hlavní část farmy – zejména chov 65 holštýnských dojnic tam. 

Text: Veronika Jenikovská
Foto: autorka a Gabriel Kužel