První a zároveň největší výhradou je srovnávání loňských dat pouze s rokem 2000 - taková komparace je totiž problematická z mnoha důvodů. V roce 2000 byla v zemědělství zcela odlišná situace, než je tomu dnes. Česko v té době ještě ani nebylo členem Evropské unie a rovněž ještě doznívaly restituční a privatizační aktivity započaté v 90. letech. Zemědělství se v té době potácelo v hospodářském výsledku od ztráty ke ztrátě (například v roce 2000 činila ztráta 1,1 miliardy korun), což ani vzdáleně neplatí pro rok 2023, kdy předběžná čísla mluví o celkovém podnikatelském důchodu ve výši téměř 16 miliard korun. Obrovský nepoměr je také například ve výši ostatních dotací na výrobu, které do zemědělství směřovaly. Na začátku milénia se pohybovaly na úrovni 5 miliard korun, v minulém roce to už bylo téměř 34 miliard. Výrazné změny nastaly v technologickém pokroku, který za těch více než dvacet let nastal a který se týkal nejen zemědělských strojů, ale také užitkovosti, nových osiv a tak dále. Určitě stojí za pozornost také sledovat obrovské změny, které nastaly především u velkých zemědělských subjektů v orientaci na nezemědělské aktivity (na průmysl, energetiku, bioplynové stanice, solární zařízení apod.).
Třiadvacet let je zkrátka příliš dlouhá doba na to, aby bylo možné tyto roky bez výhrad vzájemně porovnávat. Podle ekonomických expertů, se kterými ASZ ČR problematiku konzultovala, lze podobné komparace dělat pouze naprosto výjimečně a spíše jen jako kuriozitu. Eurostat například metodicky nabádá, aby ke srovnání byla vždy použita data za dvě po sobě následující období. V okamžiku, kdy už ale dochází k podobnému porovnání, je pro sledování vývoje a dynamiky korektní zmínit rovněž další roky – v tomto případě například rok 2010 a 2020.
ČSÚ tak mohl rovnou k datům z roku 2023 ještě zveřejnit data ze zemědělství třeba z roku 1930 nebo 1980, vyšlo by to nastejno. Je ale třeba poznamenat, že vedle tohoto poměrně kuriozního porovnávání ČSÚ na dnes již historický rok 2000 by se ale neměl zcela zastínit mnohem větší problém a tím je, že tu zřejmě není zájem příliš obnažit informace o průmyslových aktivitách současných velkých zemědělských subjektů (oddíl ZEM38 - provoz zařízení pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů), o postavení zemědělských subjektů (oddíl ZEM28 - obecné informace o podniku). Pokud se v prezentaci ČSÚ zvolil jako jeden z hlavních způsobů porovnávání fyzické a právnické osoby v zemědělství, měl by se snažit více ozřejmit data u právnických osob. Je to totiž pravdou a je to i logické, že těžiště dotazníku statistického zjišťování formuluje Evropská unie hlavně s ohledem na rodinné farmy, které prostě v Evropě dominují a jsou co do počtu drtivě převažujícím subjektem podnikajícím v zemědělství. Je-li tedy všeobecným zájmem mít i v naší zemi, kde jak někteří tvrdí, že zde na rozdíl od celé EU mají velké a supervelké zemědělské podniky převahu, reálný přehled o stavu zemědělství, pak je nezbytné mít spolehlivá celoplošná strukturální data ke stanovenému termínu. Také například nastavení prezentace čísel s největší hranicí 2 tisíce hektarů u největších podniků již dávno neodpovídá realitě a je ve skutečnosti především v ČR mnohem vyšší. Je proto hrubou chybou, že se resort nepodílel na doplnění dotazníku o data u velmi velkých zemědělských podniků. Stát kofinancuje tento cenzus a pokud se nechce o velkých podnicích, často navíc významně majetkově propojených, které jsou zdrojem viditelných a nepopiratelných trendů, dozvědět víc, mrhá státními prostředky. Klíčovým požadavkem ASZ ČR pak proto je, aby statistický výstup podal informaci týkající se organizačně-ekonomického postavení zemědělských podniků - tedy zda statistikou dotčený subjekt je samostatný, anebo je součástí „skupiny podniků“, tedy zahrnout otázku jejich majetkové či personální propojenosti.
Z dat zveřejněných ČSÚ lze ale i tak již nyní vyčíst řadu informací. Mimo jiné i to, že klesá počet farem i výměra zemědělské půdy. Klesá také počet zemědělců věnujících se pouze živočišné výrobě (stejně jako počet zvířat v jejich chovech), a naopak roste počet zemědělců zabývajících se pouze rostlinnou výrobou. Změny v tomto poměru lze jednoznačně připsat alokacím dotací za toto celé období. Největší vliv na nárůst zastoupení zemědělců věnujících se pouze rostlinné výrobě mají dle zveřejněných dat především podniky právnických osob, které mají větší podíl na obhospodařované půdě. Za nárůstem tedy stojí dotační tituly a jejich dlouhodobé směřování především k velkým subjektům, jakkoli k tomuto trendu jistě přispívá i klesající ochota zaměstnanců v živočišné výrobě pracovat.
Hlavním obrazem tohoto dlouhodobého vývoje je podoba našeho zemědělství po dopadu obrovského kvanta dotací a podpor, které obor za celé období inkasoval. V tomto kontextu se často zmiňují ještě vyšší nebo srovnatelné dotace v sousedních zemích – třeba v Polsku nebo Německu. Je ale evidentní, že četnost, struktura a zaměření farem a také směrování dotací jsou tam výrazně odlišné. Zatímco v Polsku a Německu vynakládali prostředky na strategické uchování vyváženosti mezi rostlinnou a živočišnou výrobou a především podporovali malé zemědělce s nízkou výměrou, v Česku se peníze utrácely za zprůmyslňování velkých podniků a dotace měly za následek jen růst koncentrace majetku, aniž by to přineslo pro sektor, venkov a pro lidi, kteří v něm pracují, něco zásadně pozitivního.
Je to jasný důkaz, že zemědělská politika je v ČR svou orientací na velké a velmi velké až průmyslové podniky dlouhodobě chybně nastavená a je třeba přijít s novým konceptem, který bude řešit skutečné problémy klasického zemědělství.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR