Už jsem na farmě Hanžlů byla několikrát na nákupu. Důmyslné, protože obchod funguje nonstop s tím, že zákazníkům se věří. Peníze totiž nechávají v kasičce. „Máme kamerový systém a pravidelně kontrolujeme tržbu a případné hříšníky zveřejníme jako odstrašující případ,“ říká syn pana Vladimíra Jaromír, který farmu po otci převzal.

 

Když jsme s kamarádkou na farmu dorazily na natáčení rozhovoru, měl pan Vladimír na návštěvě kolem dvacítky bývalých spolužáků ze zemědělské školy. Měl pro ně připravenu exkurzi farmou, tak jsme se přidaly. Když Vladimír s farmou začínal, bylo mu 35 let. Před pěti lety předal hospodářství svému synovi Jaromírovi a dnes už pomáhá spíše radou.

 

 

Máme tak 150 kusů včetně několika býků. Když jsem začínal, měl jsem i prasata, ale teď už mám jenom krávy. Všude kolem je kopcovitá, kamenitá krajina, která se nedá orat. Tak ji zatravňujeme a máme ji na pastvu.

 

 

Máme holštýnské plemeno. To je takové hubenější a mléčné plemeno. Pak máme českou červenou straku, to je plemeno kombinované na mléko i na maso. A pak ještě mám masné plemeno skotu, pastevní krávy, které jsou venku. Pastevních krav máme jen pár kusů. Soustředíme se hlavně na mléko. Naše mléko má přes čtyři procenta tuku.

 

 

V průměru kráva nadojí až 30 litrů denně. Právě ty holštýnské jsou dobré dojnice.

 

 

Dodávali jsme do Madety, ale to kvůli JZD skončilo. Dnes prodáváme kolem tisíce litrů denně do Německa. Stále tady vedle soukromých zemědělců existují JZD, která mají větší dotace. My se snažíme tomu čelit. Jsem předsedou regionální Asociace soukromého zemědělství, která pomáhá všem, nejen svým členům, informacemi, pomáháme s dotacemi, pořádáme školení.

 

 

Farma musí mít jednoho šéfa, majitele. Syn Jaromír je také zemědělský inženýr. Nejvíce se o hospodářství už odmala zajímal, tak byla volba jasná. Samozřejmě jsem i další děti zabezpečil. Navíc fungující farma je i pro Jaromírovy sourozence určitou jistotou. Všechny děti mají vysokou školu a své profese. Vždycky jsem říkal, že chci dělat sám na sebe, nepotřebuji nikoho zaměstnávat. Dělali jsme to převážně jen s rodinou. Syn už dnes zaměstnává tři lidi, rozšířili jsme podnikání o naše produkty, prodáváme maso, sýry, mléko. Je o ně velký zájem, mléko chodí nakupovat i Pražáci, kteří sem jezdí na chalupu, a lidé z jiných měst. Mléko je čerstvě nadojené a zchlazené, není pasterizované. S tím vlastně přišlo další zaměstnání pro několik lidí, jsou z rodiny od synovy ženy. Není to podnikání, kterým bychom se stali multimilionáři, ale nejsme proděleční. A navíc většinu zisku dále investujeme do farmy, kupujeme nová zařízení. Například máme automatické dojení, robota, který nám ušetří spoustu práce.

 

 

Evropská unie je neštěstí. Zažil jsem komunismus, nelíbilo se mi to, uvítal jsem svobodu, v 90. letech jsem začal a tenkrát to pro mě byla velká neznámá. I když předtím jsem už 10 let pracoval v JZD, ještě za minulého režimu, tak jsem přece jen o hospodaření něco věděl. Dnes po 34 letech vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Mám velké štěstí, že mám následovníka. Syn se narodil v roce 1991, takže už v nových poměrech. Ne všichni měli takové štěstí, že mohli hospodářství předat v rodině. Obdivoval jsem tehdy lidi, kteří do toho šli, když už jim bylo 60 let. A navíc pak neměli, komu by to předali. To je velká bolest. Mám tady velké investice, budovy, stroje, dobytek. Prodat by to šlo, ale bylo by to bolestné. Hospodářství by se mělo předávat z generace na generaci. Syna to baví. Mám z toho radost. Ale k vaší otázce na Evropskou unii. Když jsme vstoupili do EU, zdálo se to dobré, různé výhody, třeba jsme mohli cestovat. Najednou se ale EU začala měnit, a to k horšímu. Všechno sešněrovává, samé příkazy a zákazy, administrativa, to mi nejvíce vadilo a vadí, nesmyslné evidence, kontroly, pastevní deník, evidence nafty, postřiků. My jsme farma, ne výzkumný ústav, ale musíme to dělat, abychom brali dotaci. My bychom se obešli i bez dotací, ale byli bychom znevýhodněni vůči ostatním, zvláště vůči velkým družstvům.

 

 

Musím to brát jako celek – od krav je hnůj, maso, louky zkrmíme, a když vše sečtu, musím být v plusu. Peníze se snažím zase investovat do hospodářství. Žádná nová auta, dovolené.

 

 

Největší problém máme s rostoucí byrokracií. Táta mi to předal a dělá už jen to, co ho baví. Vedu farmu už pět let a za tu dobu vzrostly požadavky státu na nás. Není to tedy jen Evropská unie. Zdá se mi, že v Česku jsme papežštější než papež. Myslím, že si to děláme sami – úředníci, evidence, podmínky, nestíhám vůbec sledovat, co smím a nesmím. Přitom by to mělo být tak, že by úředníci měli sloužit, ne situaci ztěžovat a vytvářet překážky. Ono to ale souvisí se svobodou. Jak říká můj otec, svobodný člověk už za komunistů byl nebezpečný a nějak to tak je i dnes.

 

 

Tak půl na půl. Například řešíme protierozní podmínky, tedy ochranu půdy. Směrnice pozemky rozdělují do tří skupin, ale od roku 2025 to budou už čtyři skupiny. Souvisí to s tím, kde smíte a nesmíte pěstovat kukuřici, řepku, brambory. Sledovat to je vážně skoro práce pro jednoho zaměstnance. Bez půdy se hospodařit se živočišnou výrobou nedá. Dnes je ale cena půdy taková, že bychom na ni neměli peníze. Jsem rád, že udržíme provoz tak, jak ho máme. Utahují se nám opasky, protože my jsme až ti poslední, kteří si mohou určovat cenu. Jsme závislí na obchodnících.

 

 

Mám osmiletého syna a šestiletou dceru, ale je to ještě brzy. Samozřejmě věřím, že to převezmou. Tady řada hospodářů takové štěstí neměla. A nejen tady, i v Německu, v Rakousku. Rodinný podnik zkrátka musí v rodině pokračovat.