Takže, co se u vás za jedenáct let změnilo? Počet koní? Hektarů?

Radka: V tomto smyslu asi nic nového. To, co bylo, považujeme za jakýsi standard. Pořád 20 koní, na tolik máme ustájení, a víc ani nechceme. Jde nám o kvalitu, nikoli o kvantitu. Usilujeme o to, aby koně měli dostatečnou a odpovídající péči. A pokud mluvíme o hektarech, máme o nějakých 10 hektarů více. Dnes se další pozemky prakticky přikoupit nedají. Nerozšiřujeme se, nic extra nebudujeme, snažíme se všechno udržovat. A co vyděláme, investujeme zpátky do strojů, neměli jsme dotace, nic z Programu rozvoje venkova, a máme klidné spaní. Pracujeme s manželem sami dva, v létě pomáhají děti, syn a dcera, snacha, zeť… Syn učí na zemědělské škole, takže má prázdniny volnější. No a my jsme za pomoc samozřejmě rádi, a doufám, že oni také rádi pomáhají.

Ale přece jen se za těch 11 let něco změnilo, trochu jsme se pomnožili. Od dětí máme pět vnoučat, a všichni mají k hospodaření blízko. Kluky to tu baví, ale kam se za léta vrtnou, to nikdo dnes neví. Syn samozřejmě počítá s obhospodařováním pozemků. Jak to bude v budoucnu se zvířaty, to také dnes není jasné.  Ale možností zde na statku je spousta.

Jsme rádi, že je tu vlastně všechno původní, stáje, stodoly. Sice zde nemáme žádné apartmány na ubytování, ale ty se dají udělat. Statek je naše dědictví, a to se neprodává. Chápeme to jako jistotu.

To bylo tak lapidárně řečeno, že už snad ani není o čem hovořit.

Ale je! Například o tom, jak od zemědělských „podnikatelů“ slýcháme údiv, jak že se můžeme takhle uživit. To mě tak uráží. A také pobavený úsměv nad našimi kroji. Když na to přijde, při různých příležitostech, si ten kroj ráda, a snad mohu říci i pyšně, obleču. Nepotřebujeme milion aktivit, které budeme těžko zvládat, a budou nás tlačit, kam nechceme. Děláme to, co zvládneme s rodinou. A máme čas a chuť se věnovat vnoučatům. Když se podívám na fotky z našich začátků a vidím naše lehce špinavé děti, skoro je mi jich líto. Ale říkají, že ne, že to není na místě, že nestrádaly. Co všechno se tady syn i dcera pro život naučili. I syn navíc dodal, že oni nemuseli být dětmi s klíčem na krku, že jsme pořád byli doma. Sice žádné kroužky, bylo to daleko, a v podstatě ani nějaké letní dovolené, ale nestěžují si a umožňují svým dětem tady být a trochu zažít to, co zažívali oni, jejich rodiče.

Za tuto kontinuitu jsem ráda. Děti rády chodí s Milanem do lesa, je totiž také myslivec, do dílny, na pole, a zúčastňují se veškerého dění. A iniciativně. To jsou jejich „kroužky“, technický, přírodovědný, zemědělský…

Myslím si, že to, co zažily děti a zažívají vnoučata, je přátelské prostředí, srozumitelné a svobodné. Vidím, že to oceňují i účastníci našich táborů.

Na to jsem se právě chtěl zeptat, na váš Jezdecký klub DOLLI Zálší…

No, jednou, když jsem se cítila jaksi unavená a umořená, postěžovala jsem si sestřenici, že za mnou nic není vidět, tolik práce… a ona mi opáčila: „A co těch 30 let koňských táborů, které tu organizujete? Kolik dětí jsi potěšila?“ A tak mi to trochu vyvážila. Uvědomila jsem si, že sem už vlastně jezdí na tábory děti těch dětí, tak na tom asi něco bude. Pořádáme tábory, výuku jízdy, hippoterapii, pořádáme Hubertovu jízdu. I lidé, co zde mají ustájené koně, si přijdou zajezdit.

Kdo si u nás chce zajezdit, měl by něco vědět o koni, o jeho etologii a psychice. Proto se snažím nabídku jízd obohatit o jakýsi krátký výcvik, aby si jezdec uvědomil, že každý kůň je jiný, že má svou psychiku, že je to živý tvor. Navíc není od věci, když se zájemce o jízdu naučí koně osedlat i odsedlat, a tím k němu nabýt trochu vztah a přiblížit se mu. A rodiče dětí si právě toto přejí. Baví mě to s dětmi, ony totiž velice dobře pochopí, že to stojí za to koni naslouchat a pochopit jeho povahu, a naučit se využívat mírných pobídek.

A dodám, že to funguje i u dospělých. Jednou kamarád přijel s jednou vysokou manažerkou z Prahy, že by si ráda zajezdila, že by potřebovala tak nějak přijít na jiné myšlenky. Tak jezdila chvíli, ale byla taková nejistá. Kůň to poznal. Ona se z toho cítila trochu nešťastná, kůň ji moc neposlouchal, zastavil se, kdy chtěl, nedělal to, co si přála. Tak jí povídám, že mu musí dát najevo, co chce, klidně a sebevědomě, ale jemně. Vysvětlila jsem jí, co a jak má udělat, a ono to začalo fungovat. A ona pak přijela po nějaké době a říkala, že jí to pomohlo i v práci. Když si uvědomila, že dokáže zvládnout to šestimetrákové zvíře a jemně ho nasměrovat tam, kam chce, že to může zkusit i s lidmi. Měla totiž problém se prosadit, a hle, ono to najednou šlo, posunula se v práci, získala sebevědomí. 

Zažíváte tedy i z tohoto svého v podstatě pedagogického působení pocit uspokojení…

Ano, jsme spokojení, to musím říci (a Milan dodává, že i on je spokojený a věrohodně se usmívá). Jsme rádi, že máme tuhle práci, tenhle život. A to jsme zpočátku moc nevěděli, jak se to bude vyvíjet. Brali jsme se v roce 1987. My jsme měli takové malé hospodářství, otec měl koně, chovali jsme čtyři býky na maso, ale když jsme se brali, tak Milan si asi moc neuvědomoval, do čeho jde, co bude, a vlastně ani já. Po revoluci pak začaly restituce, které se táhly, nezapadli jsme do toho prvního roku, kdy lidem pomohly pověstné Kubátovy dotace, takže jsme začali za své, šli jsme do toho o rok a půl později. Ale nakonec to bylo dobré. Třeba jsme neudělali moc chyb.

Pomohl nám posléze dotační titul Předčasné ukončení zemědělské činnosti, když otec odcházel do důchodu. Takhle si představujeme, že jednou předáme hospodářství i my s Milanem. Chce to předat včas, aby nebyly děti brzděny, svázány. Anebo vnoučata? Na koho to vyjde, že?   

Když se na náš rodokmen díváme, lze si všimnout spříznění s místním rodem Kuklů. No a dcera si také vzala Kuklu! A tak si říkám, že zde na statku třeba jednou zase budou Kuklové, třeba její syn Kryštof. Inu, kdo ví, že? Nebo přece jen Líkaři? Zatím jsou od syna dva.

Pohled na Asociaci

Tady vznikla ASZ asi tak, že to sedláci brali jako takovou nepsanou povinnost, vstoupit do Asociace soukromého zemědělství. První tu byl asi kolega Juha, a táta přišel s tím, že se nás to také týká, to jsme přece my, sedláci, a vstoupil, aniž by uvažoval o možných výhodách získat dotace či o povinnosti platit příspěvky. A tak jsme to viděli i my s Milanem. Pak byl předsedou dlouhá léta pan Jech a nyní si vážíme Martina Nováka. Vnímáme, jak se celostátní Asociace mění a jaký má stále větší vliv.

U nás v regionu si Asociace vážíme, nejsou tu žádné odstředivé tendence. Jsme různorodí, někdo má krávy, jiný bioplynku, obilí, jsou zde i hospodáři více rostoucí, každý si najde své. Má možnost pohlédnout na hospodaření ve větší šíři a udělat si představu dalších možností. Třeba prodávat výrobky, nabízet ubytování. Členství pro nás znamená nejen možnost dozvídat se spoustu věcí, ale i jak si s lecčím poradit, ale v neposlední řadě i možnost navazovat kamarádské a přátelské vztahy. Mezi sebou i s lidmi z hlavní kanceláře ASZ z Prahy. Uvědomuji si, jakým tlakům tam musejí vzdorovat. Je dobré vidět věci ze dvou stran.

A ještě musím zmínit právní pomoc a snazší orientaci ve stále se měnící legislativě. Dostanu třeba z hlavní kanceláře takový logický návod, jak vyplnit různá hlášení, který skvěle pomůže.

- - -

Uvědomuji si, že jsme hlavně hovořili s paní Radkou, manžel Milan byl samozřejmé též přítomen, a nejednou s úsměvem poznamenal, že nemá co dodat, že by to lépe neřekl. Tak snad o něm ještě povím, že má na starosti obhospodařování polí a techniku, které rozumí, zopakuji to nahlas, a Radka podotkne, že je pro ni vůbec obrovskou oporou. Tak ještě prozradím, že i umí vařit. A má čas také na svého koníčka, na myslivost, se kterou seznamuje i vnoučata, ale i ostatní děti, například i účastníky jezdeckých kurzů či kroužku, který vede manželka. A třeba i prostřednictvím oblíbených mysliveckých soutěží.

Nu, těžko jsme se loučili. Milé popovídání, srdečné přijetí, malá procházka po kousku Blat, když se začala zvedat mlha. Tak přejeme krásné podzimní a posléze zimní dny. Vše dobré!

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2024), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.