Tomáš Jungwirth Březovský je vedoucím klimatického týmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).

Na začátku letošního roku uplynulo pět let od představení Green Dealu (Zelené dohody pro Evropu). Během té doby se podařilo přijmout a uvést do praxe řadu legislativních opatření. Loni poprvé zelené zdroje předstihly fosilní v energetickém mixu EU a zároveň se daří snižovat emise. Jenže vstupujeme už do dalšího roku poznamenaného sérií krizí. Jak to ovlivňuje klimatickou politiku?

Podle mě to má dvě roviny. První je symbolická. Samotný koncept, název European Green Deal, je pravděpodobně mrtvý. Nabaluje se na něj spousta kritiky a stal se terčem různých nálepek.

Jak to teď vnímám, tak Zelená dohoda pro Evropu jako ta klíčová agenda let 2019–2024 už pod tímto „brandem“ pravděpodobně nebude pokračovat. Spíš se rozředí do jiných sektorových agend nebo dostane nový název.

Druhá rovina je obsahová. Došlo k významné legislativní aktivitě na mnoha frontách, která převádí klíčové cíle do praxe. Nemyslím si, že jsme teď schopni říct, do jaké míry tyto kroky utrpí v nové politické realitě Evropy. Krize Evropskou unii – a potažmo zelenou agendu – provázely od začátku předchozího mandátu. Nejprve covid, pak ruská invaze na Ukrajinu, energetická krize, inflace… Za posledních pět let to ale vždy bylo spíš odrazovým můstkem k tomu říct: „Stojíme si za tím, co jsme si vytyčili, a dává to smysl. Možná můžeme dělat ještě víc a rychleji.“ Typicky třeba v reakci na Rusko se Evropa rozhodla odklonit od ruských fosilních paliv a budovat vlastní kapacity v obnovitelných zdrojích.

Teď je situace jiná – geopolitika se proměnila. Nevíme, co udělá druhý mandát Donalda Trumpa. A taky vnímám, že politika se stále dělá do velké míry „na ulici“. Zelená agenda byla původně hnána mobilizací mladých kolem let 2018–2019, kteří volali: „Dělejte něco s klimatem, chceme budoucnost!“ Po pár letech ale vidíme na ulicích spíš traktory evropských farmářů. Důsledkem bylo, že část agendy týkající se udržitelného zemědělství byla v podstatě „vykostěná“. Podle mě to byl první signál silné opozice. Zatímco dřív procházely legislativní návrhy relativně hladce, ke konci už to hodně drhlo.

Politická realita se změnila. Je to pro vás jako pro někoho, kdo se tématu klimatické politiky dlouhodobě věnuje, překvapivé? Ještě před rokem jsme se se zástupci odborné veřejnosti bavili o těch samých otázkách a odpovědí byla klišé typu „zelená tranzice je jasně nastavenou cestou“. Většina se shodovala, že směr zůstává stejný. Vnímáte v tomhle ohledu velký posun?

Podle mě existuje něco jako politická sinusoida. Já jsem předpokládal, že ten „backlash“ (odpor – pozn. red.) přijde. A předpokládal jsem to už v době, kdy jsme nastavovali pravidla a financování a byli v euforii z toho, že děláme zelenou transformaci. Bylo ale jasné, že pokud dochází k tak silnému tlaku jedním směrem, tak se zákonitě objeví i protitlak. I kdyby tu nebyl Trump nebo nenastaly další krize, jsem přesvědčený, že by k tomu došlo. Takže pro mě to překvapivé není.

Otázka zní, jestli ten protitlak, který teď cítíme, je jen dočasné vychýlení křivky a časem – třeba za tři až pět let – se vrátíme zpátky na tu původní trajektorii, nebo jestli jde o něco dlouhodobějšího, co skutečně ohrožuje základní integritu klimatické agendy EU.

Green Deal byl a je především o snižování emisí skleníkových plynů. S přimhouřenýma očima si myslím, že k dosažení cíle 55% snížení emisí do roku 2030 máme slušně našlápnuto. Neočekávám, že by se v následujících letech stalo něco zásadního, co by tento směr změnilo. Ale co bude po roce 2030? Tam už si nejsem tak jistý.

Výhled klimatické neutrality do roku 2050 není jen závazkem EU, ale přihlásila se k němu většina zemí světa. Jenže tam už nedohlédneme. Jednak proto, že nevíme, co se ve světě stane, a jednak proto, že to přesahuje jednotlivé politické cykly. Těžko můžeme zaručit, že když se k něčemu zavážeme dnes, skutečně to za 25 let naplníme. Navíc nevíme, jestli budeme mít k dispozici technologie, které nás k tomu cíli dovedou, včetně například technologií pro zachytávání uhlíku. A taky si nejsem jistý, jestli to zvládneme udělat způsobem, který bude sociálně únosný a tedy i dlouhodobě politicky udržitelný.

A tohle bych vám řekl stejně tak před pěti lety, jako to říkám dnes. Možná teď ale víc cítíme, že to začíná „kousat“. Myslím si, že lakmusovým papírkem toho, jestli Evropa udrží kurz v ochraně klimatu, bude debata o cíli pro rok 2040. A podle mě je docela vypovídající, že se tahle debata sice vede na technické úrovni, ale na politické úrovni prakticky vůbec. Přitom už bychom měli být v závěrečné fázi diskusí. Výhled je, že se k tomu vrátíme někdy za půl roku. Ale myslím si, že to bude hodně složitá debata.

Doteď jsme nastavovali cíle, teď je čas uvést je do praxe

Na čem se tedy bude lámat chleba? A do jaké míry uspěje volání po zjednodušování a deregulaci?

To je něco, z čeho mám obavu – a nejsem sám. Nejde jen o to, že by to ohrozilo splnění stanovených cílů, ale také o základní integritu, důvěryhodnost a předvídatelnost unijního práva. Pokud se totiž něco na evropské úrovni domluví, mělo by to skutečně platit.

V tuto chvíli ale debatu ovládají spíše firmy, které nejsou úplně „naloděné“ na tu již nastavenou cestu dekarbonizace. Přitom existuje i spousta společností, které už dávno investovaly, přecházejí na nové výrobní technologie a mění energetické zdroje. A pro ty bude obrovský problém, pokud se pravidla hry začnou měnit v jejím průběhu. Proto si myslím, že se brzy dočkáme i většího střetu mezi jednotlivými soukromými aktéry.

Už pět let přijímáme legislativu a stanovujeme cíle a ambice. Teď jde o to všechno uvést do praxe, implementovat a financovat. Jako příklad legislativy, která už byla dávno schválena, ale teď se ocitá v nejistotě, může posloužit ETS 2. Vidíme, že přestože na ní panovala politická shoda, dostala se do vleku různých dynamik, Vede to k tomu, že česká, stejně jako například polská vláda, odmítají příslušnou směrnici plně transponovat.

Prakticky se to promítne hlavně do debaty o novém evropském rozpočtu, která nás čeká. Klíčové bude, nakolik se podaří udržet adekvátní financování pro zelené technologie a transformaci – včetně sociálních aspektů. Ale to je součást širšího tématu: zda vůbec existuje politická vůle mít silnější EU, větší společný rozpočet a fiskální kapacitu, která by Evropě umožnila být v této oblasti globálním lídrem. A přestože toto doporučují zprávy od (bývalého italského premiéra Maria) Draghiho a (bývalého italského premiéra Enrica) Letty, zatím to na nějaký velký průlom nevypadá. Paradoxně ani z Česka, ačkoliv by to pro nás bylo výhodné.

Obecně ale platí, že ani kdybychom evropský rozpočet zdvojnásobili, nikdy to nemůže konkurovat domácím fiskálním kapacitám. V Česku se zatím vůbec neřeší, co vlastně potřebujeme financovat z vlastních zdrojů. Pořád spoléháme jen na evropské nástroje – Modernizační fond, Inovační fond, Fond spravedlivé transformace, Sociální klimatický fond… Ale na domácí úrovni na ně skoro nic nenavazuje, snad kromě Nové zelené úsporám. Přitom všechny analýzy ukazují, že financování této transformace si žádá větší prostředky, než jaké může nabídnout EU.

Pokud to myslíme vážně s transformací průmyslu a s ochranou domácností, je potřeba se zaměřit i na národní veřejné rozpočty. Klíčovou roli v tom hraje daňová a sociální politika, která sice primárně není „zelená“, ale je zásadní pro úspěch celého procesu. Myslet si, že jen z unijních fondů ochráníme statisíce zranitelných domácností v Česku a miliony jinde v Evropě, je mylné. A bylo to mylné vždy.

Pokud někdo doufal, že Evropská komise zařídí, aby „nikdo nezůstal pozadu“, byla to velká iluze. Teď bude záležet na vládě, která vzejde z příštích voleb, jak se k tomu postaví.

Myslím si, že to souvisí s tématy, která zmiňuje i Draghi, například s otázkou integrace kapitálových trhů, tedy schopností udržet kapitál v rámci EU. V současnosti totiž čelíme problému, že kapitál z Unie odtéká jinam.

Pokud jde o Česko, máme dlouhodobě problém nastavit jiné formy financování než přímé dotace. Chybí tu schopnost multiplikovat prostředky například prostřednictvím bezúročných půjček nebo jiných inovativních finančních nástrojů. Přitom v řadě evropských zemí už s tím dávno pracují – vytvářejí finanční nástroje, které firmy aktivně využívají, a peníze tak zůstávají v reálné ekonomice.

Mám pocit, že jsme pořád tak trochu „uvězněni“ v myšlenkovém schématu devadesátých let, kde klíčovou roli hrají dotace z Bruselu. Nedostali jsme se o krok dál v přemýšlení, jak s těmi penězi nakládat chytřeji a efektivněji. Místo abychom hledali cesty, jak zapojit soukromý sektor aktivněji a udržet výnosy v ekonomice, spoléháme se stále na granty a přímé dotace.

Zmínil bych ještě jeden důležitý aspekt – veřejné zakázky. Ty tvoří přibližně 15 % HDP České republiky a stále se soutěží téměř výhradně na základě ceny. Přitom existují evropská doporučení pro tzv. green public procurement, tedy začleňování environmentálních kritérií do veřejných zakázek. To by mohlo hrát zásadní roli při financování zelené transformace. Je fascinující, že tohle téma v Česku téměř není předmětem debaty. Přitom jde o obrovský balík veřejných prostředků, které by bylo možné strategicky směřovat tam, kde dávají smysl z hlediska dlouhodobých cílů – včetně těch klimatických.

Nakonec se ale vracíme k zásadní otázce: ví české vlády, čeští političtí představitelé, co vlastně chtějí? Máme stanovenou pozitivní, proaktivní agendu, nebo se většina energie soustředí jen na to vymezovat se vůči tomu, co přichází zvenčí? Odpověď asi tušíte sama.

Musíme najít způsob, jak si transformaci dovolit

Může si Evropa jako celek dovolit investovat do dekarbonizace z toho krátkodobého nebo střednědobého hlediska? Že je to dlouhodobě potřeba, je asi zjevné, ale lze to absolvovat za těch aktuálních turbulentních podmínek, jako jsou agrese Ruska, energetická krize nebo vývoj v USA?

To je určitě legitimní otázka. Osobně ale nevidím jinou cestu, než že musíme najít způsob, jak si to dovolit. A to z několika důvodů.

Za prvé – snaha omezit naši závislost na fosilních palivech není jen otázkou ochrany klimatu, ale i zásadním geopolitickým a geoekonomickým zájmem. Evropa je stále do velké míry závislá na dovozu energie. Ano, teď se odstříháváme od Ruska, ale ukazuje se, že to není tak jednoduché, jak jsme si možná představovali. Někteří by nejraději nahradili ruské dodávky těmi americkými, ale ani to podle mě není ideální řešení. Pořád bychom zůstali v pozici závislosti.

Naopak budování hodnotových řetězců v zelené energetice a průmyslu v Evropě nám dává do rukou mnohem větší kontrolu nad vlastními strategickými zájmy. Samozřejmě, nikdy nebudeme zcela nezávislí na dovozu surovin, třeba těch kritických, ale i tak nám to dává větší ekonomickou a politickou autonomii. Tahle transformace tedy není jen investicí do ochrany klimatu – je to zároveň investice do naší vlastní stability a konkurenceschopnosti. Stačí se podívat na Čínu. Ta už před lety nalila obrovské množství veřejných peněz do zelené ekonomiky a díky tomu si vybudovala strategický náskok, který jí teď přináší obrovské výhody. My v Evropě teď musíme dohánět.

Ano, zelená transformace je teď extrémně kapitálově náročná, to je nepopiratelné. Ale v dlouhodobém horizontu by měla přinést zásadní úspory. Ta logika je jednoduchá: nebudeme muset nakupovat drahá fosilní paliva ze zahraničí.

Kolik peněz je teď reálně k dispozici? To je otázka, na kterou nedokážu odpovědět přesně, ale jedno je jasné – tu cestu jsme si už nastavili. A Evropa se snaží jít příkladem i pro ostatní. Nejde jen o to snižovat vlastní emise, ale také ukázat, že tato transformace je možná a životaschopná.

Proto bych dodal ještě jednu věc – podle mě je éra globálního volného trhu, jak jsme ji znali, pryč. Vidíme to třeba na USA a Trumpově administrativě – svět se posouvá směrem k tvrdému ekonomickému nacionalismu a protekcionismu. A zcela legitimní odpovědí Evropy by mělo být chránit svůj trh tím, že nastaví vysoké standardy jako logickou obranu před nekalou konkurencí a dumpingem, který by jinak podkopal naši vlastní snahu o udržitelnější ekonomiku.

Pokud jde o budování hodnotových řetězců – jak se potom díváte na zprávu, že Katar odmítá dodávat EU plyn, pokud na nich bude Evropa vymáhat pravidla o náležité péči? (Tzv. směrnice o náležité péči o udržitelnost podniků umožňuje Evropské komisi uložit pokutu až do výše 5 % ročních celosvětových příjmů společnosti, pokud její vedení neřeší nepříznivé dopady na lidská práva nebo životní prostředí.)

Podle mě to hlavně ukazuje na to, že Evropa nechce být na Kataru závislá. Chce mít možnost volby, diverzifikovat dodavatele – a v dlouhodobém horizontu ideálně vůbec fosilní paliva neodebírat.

Samozřejmě to není jednoduché. I v oblasti kritických surovin se hodně diskutuje o tom, že Evropa nastavuje vyšší environmentální a sociální standardy těžby, ale zároveň naráží na realitu, že partnerské země o to ne vždy stojí. Často je pro ně profit v krátkodobém horizontu důležitější než udržitelnost. Myslím, že tohle bude zásadní téma pro komisaře pro mezinárodní partnerství Jozefa Síkelu a jeho tým, a bylo by zajímavé slyšet jejich pohled na celou situaci.

Nedovedu si ale představit, že by Evropa teď „uhnula“ ze svých vysokých standardů a vydělala na tom – ať už ekonomicky, nebo hodnotově. Spíš naopak, rozmělnění těchto principů by nám v ničem nepomohlo. Samozřejmě to neznamená, že nebude složité čelit tlaku ze strany třetích zemí, které s tím nesouhlasí.

To ostatně vidíme i u uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), kde je sice spousta administrativních komplikací, ale zároveň jde o nástroj, který chrání evropský průmysl. Ano, firmy doteď dostávaly emisní povolenky zdarma, ale je jasné, že to skončí a na tom se nic měnit nebude.

V této souvislosti mě překvapila i zpráva, že EPP chce odložit účinnost některých legislativ včetně CBAM. Na to ale okamžitě reagovali zástupci cementářského a ocelářského průmyslu s tím, že počítali s ochranou v globální konkurenci, protože jejich technologická transformace je nákladná. A pokud se ten nástroj odloží, bude to pro ně problém.

Kritikou nastaveného fungování CBAMu nicméně nešetří především evropští exportéři.

Tohle je podle mě jedna z nejzajímavějších částí současné diskuze – co vlastně evropské exportně orientované ekonomiky udělají v reakci na změny ve světě? Ukazuje se, že export už nemusí být tak snadný jako dřív. Místo toho pravděpodobně vzniknou nové bariéry. Otázkou je, jestli je ten dosavadní model vůbec udržitelný a jaké sektory evropské ekonomiky dokážou v této nové globální konkurenci obstát.

Upřímně, v Česku o tom zatím moc nemluvíme, ale dříve nebo později se nevyhneme debatě o tom, co bude základem budoucí ekonomiky, pokud už nebudeme moct spoléhat na automobilky.

Osobně si nemyslím, že vysoce exportně orientovaná ekonomika je dlouhodobě udržitelný model pro příští desetiletí. Naopak, podle mě nejlepší, co můžeme dělat, je hledat cesty, jak budovat hodnotové řetězce doma, v Evropě, na jednotném trhu. A jak tomu vytvářet adekvátní prostředí.

Autor: Barbora Pištorová
Zdroj: Euractiv.cz