Menší farmy o průměrné výměře 70 hektarů, postupný odklon od kombinované zemědělské výroby, kterou dříve charakterizoval zejména chov prasat a mléčného skotu, k čistě rostlinné produkci. Nadmořská výška maximálně do 350 m.n.m., úrodná půda o bonitě od 8 do 18 Kč/m2 rozkládající se na šedesáti procentech území. Typické plodiny – řepka a obilniny doplněné o cukrovku a mák - to je region Přerov. 

Členem Asociace soukromého zemědělství ČR se tento region stal hned v květnu roku 1999, a to po únorové schůzi moravských okresů Sdružení soukromých zemědělců, jakmile bylo o vzniku celostátní asociace informováno. Přešla celá členská základna a svou činnost zahájila velmi aktivně s cílem zapojit se co nejvíce do dění celostátní ASZ. Prvním předsedou byl zvolen Antonín Horník, jako členka celostátního předsednictva působila několik let Eliška Malíková. Regionální organizace si pronajala kancelář v centru Přerova v budově, kde sídlily další zemědělské instituce. Zde byla jednou týdně a kdykoliv po telefonické dohodě k dispozici s radami zejména ohledně administrativy odborná asistentka Eliška Kravcová, dnešní místopředsedkyně nejen ASZ Přerov, ale i celostátní asociace. Pro členy byl vydáván informační buletin s důležitými zprávami ze zasedání předsednictva, Rady či Valných hromad ASZ, změnami v legislativě, novinkami v oboru a nejrůznějšími nabídkami firem. 

V roce 2002 se v přerovském regionu, konkrétně na farmě rodiny Ptáčkových, uskutečnily druhé celostátní dožínky ASZ spojené s návštěvou okolních farem, o rok později se členové regionu zúčastnili Mezinárodní výstavy hospodářských zvířat v Přerově, kde návštěvníky seznamovali s činností asociace. Region nebyl pozadu ani s obchodní činností – pro téměř všechny moravské regiony organizoval nákup hnojiv s obrovskými slevami.

Ačkoliv se od té doby počet členů snížil, na celkové výměře obhospodařovaných pozemků to téměř znát není. Výrazně se zvýšil tok informací směrem k členům z hlavní kanceláře ASZ, proto bylo ukončeno vydávání regionálního informačního buletinu. Namísto kanceláře fungují spíše telefonické konzultace s místopředsedkyní Eliškou Kravcovou. Ta mnohým členům poskytuje již řadu let účetní a administrativní služby, díky své práci pro celostátní asociaci pak i spoustu dalších informací a rad.

„Dalo by se říci, že náš region se za poslední dva roky postupně začíná rozvíjet o další činnosti, které před tím vůbec neexistovaly. Pro členy se podařilo zajistit levné telefonování (mezi sebou zcela zdarma), uskutečnili jsme společné nákupy osiv a pesticidů. Společné posezení rolníků z Olomoucka a Přerovska u sklenky dobrého vína ve sklepech jižní Moravy je ta nejpříjemnější aktivita,“ hodnotí činnost regionu předseda Dominik Jurečka a dodává: „Tímto směrem chceme pokračovat i nadále, protože být členem regionální ASZ musí být výhodou. Proto se sdružujeme, abychom společnými postupy, nákupy atd. ušetřili. Častější společná setkávání a řešení aktuálních problémů, konkrétně zajištění ještě lepších podmínek nákupu pesticidů a energií - to je má vizena příští rok,“ plánuje předseda regionu Dominik Jurečka.

„Paradoxně dobrý informační servis celostátní asociace ve formě časopisu a pružných emailových zprávuspokojil naše členy natolik, že zájem o setkávání se upozadil. Zároveň ale zaznamenáváme zájem o vstup nových členů. Výbor ASZ Přerov si je vědom svých rezerv a snaží se obnovit pravidelná jednání nejméně čtyřikrát ročně. Cílem je dosáhnout v organizaci nákupu hnojiv a chemické ochrany rostlin za výhodných cen i pro farmáře s menší obhospodařovanou výměrou. Dále pak více přiblížit členům akce pořádané celostátní ASZ“, říkají místopředsedkyně Eliška Kravcová a místopředseda Miroslav Křížek

Moderní hospodaření v obci s bohatou historií

Kokory, jedno z nejstarších známých osídlení na Přerovsku, což dokládají i archeologické nálezy datované do doby bronzové, v sobě snoubí jak bohatou historii v podobě mnoha architektonických skvostů, tak moderní obec. Kromě románského kostela Nanebevzetí Panny Marie se mohou Kokory pyšnit snad nejkrásnější barokní kapličkou na Hané, zasvěcenou Františku Xaverskému, kterou nechali vystavit v roce 1724 jezuité. Ti vlastnili Kokory v rámci rokytnického panství v 18. století a kromě výše zmíněné kapličky po nich zbyla i další dominanta – budova bývalého pivovaru. Uprostřed obce naleznete také bývalý klášter sester dominikánek, který dnes slouží jako domov pro osoby se zdravotním postižením. Moderní část pak reprezentují zejména obecní úřad, škola, školka, pošta a zdravotní středisko. Se svou rodinou zde již několik let hospodaří předseda ASZ Přerov Dominik Jurečka.

Statek, jehož obytnou část Jurečkovi nedávno zrekonstruovali, koupili rodiče mladého hospodáře v roce 1981 od dcery bývalých sedláků. V devadesátých letech zde začala hospodařit maminka, pan Jurečka převzal štafetu po absolvování studia vysoké školy a vojny. Farma, která se několik let zabývala i chovem prasat, mléčného skotu a výkrmem býků, je dnes čistě rostlinnou.

Počátečních 13 hektarů půdy se podařilo zejména pronájmem rozšířit na desetinásobek. Naposledy v roce 2010 sedmdesáti hektary od soukromého zemědělce z vedlejší obce, který ukončil činnost. To s sebou samozřejmě přineslo i nutnost nákupu nové a výkonnější zemědělské mechanizace. „Naštěstí si však v tomto směru zcela bezproblémově vypomáháme s mým bratrem Marianem, který také hospodaří, a to na 30 hektarech orné půdy, a poskytuje služby sklízecí mlátičkou. Mechanizaci tedy používáme společně, oboustranná výpomoc zde ale funguje i mezi ostatními menšími sedláky,” říká pan Jurečka.

Hlavní pěstovanou plodinou je řepka na 45 hektarech výměry, dále pšenice a ječmen, hospodář má i smlouvu s prosenickým cukrovarem na dodávku tisíce tun cukrovky. Do budoucna uvažuje pan Jurečka o finalizaci rostlinné produkce, třeba v podobě malé pekárny.

Představy o fungující farmě se konečně daří naplňovat

Na zemědělské usedlosti v Oseku nad Bečvou hospodařili rodiče dnešní majitelky Elišky Malíkové již ve 30. letech minulého století. Po druhé světové válce patřilo zdejší plně mechanizované hospodářství s pěti a půl hektary polností k nejmodernějším v okolí. Padesátá léta rodinu, stejně jako ostatní sedláky, velmi postihla. Rodiče, přinuceni vstoupit do JZD, z něj několikrát vystoupili a ačkoliv pokaždé museli v nedělitelném fondu zanechat 20 % majetku, snažili se i nadále soukromě hospodařit. Na konci padesátých let jim to však bylo definitivně znemožněno a jako „antisocialističtí živlové“ ztratili nárok na práci i důchod. Když na počátku sedmdesátých let zemřeli, nesměly jim jejich dvě dcery uspořádat v rodné obci ani pohřeb a pochovat je na místním hřbitově.

„Mě nevhodný kádrový profil zavál jakožto učitelku matematiky a fyziky do pohraničí, do okresu Bruntál, kde jsem působila 13 let. Po celou dobu jsem se snažila, společně se sestrou, zásobovat rodiče jídlem i je podporovat finančně. Na usedlosti navíc vázly dluhy, které jsem později ze svého učitelského platu splácela. Naštěstí se mi po smrti rodičů podařilo získat umístěnku do školy v Oseku a tak jsem se mohla o rodný dům postarat,“ vzpomíná Eliška Malíková.

Rodinné hospodářství obnovila za pomoci manžela a dcery – Elišky Kravcové, v roce 1991. V té době však pouze na šesti hektarech pronajatých polí, neboť JZD jí odmítlo vlastní pozemky a inventář vydat s odůvodněním, že chybí potřebná dokumentace o likvidaci hospodářství. Po šesti letech soudních sporů byla půda nakonec natřikrát navrácena, JZD muselo zaplatit i určitou finanční částku jako odškodnění. „Teprve později, když se dokumenty o konfiskaci našeho majetku bez potíží našly v archivu, jsem zjistila, že družstvo v tomto soudním sporu zastupoval tentýž člověk, který v padesátých letech ještě jako lidový soudce naše hospodářství zlikvidoval,“ říká paní Malíková.

Původně měla rodina v úmyslu věnovat se chovu mléčného skotu, stavba kravína však byla okresním úřadem zamítnuta. Volba proto padla na prasata. Ač ani v tomto případě nebylo vyřízení stavebního povolení jednoduché, došlo v roce 1993 k realizaci stavby vepřína. Šlo o téměř dvoumilionovou investici s 50% dotací s cílem výkrmu nakoupených selat. „Po třech letech jsme zjistili, že rozdíl mezi cenou nakupovaných selat a cenou prodaných odchovaných prasat je natolik malý, že takto zkrátka pokračovat nemůžeme. Z původně plánované, avšak nedokončené přípravny krmiv u vepřína tak vznikla porodna,“ vysvětluje farmářka.

Chybějící prostory na odchov selat i malá porodna vedly rodinu v roce 2001 k rozhodnutí investovat další dva miliony korun do nové stavby. Její dokončení se vlivem nepříznivých okolností nakonec protáhlo na dlouhých devět let. Velká část finančních prostředků určených na stavbu totiž skončila nedobytná v kampeličce. Dva roky před kolaudací stavby navíc vyhořela původní porodna. Ke zhoršení finanční situace farmy přispěly i problémy s platbami ze strany jatek.

„Vše jsme přestáli a nyní se nám již konečně daří naplňovat své představy o fungující farmě. Uběhlo však dlouhých deset let nepříjemných událostí. A nejhorší na tom je, že tuto část našich životů nám již nikdy nikdo nevrátí. Nezbývá mi než věřit, že mé děti nebudou takovými událostmi ztrácet čas a bude jim umožněno dotvořit farmu dle mých či jejich snů,“ říká Eliška Kravcová.

A vše tomu nasvědčuje, za poslední tři roky se totiž chod farmy stabilizoval. Její současná výměra činí 42 hektarů, z nichž 30 je vlastních. Většinu tvoří orná půda osetá řepkou, ječmenem, pšenicí a kukuřicí určenou na siláž. Dva hektary zaujímají sady, část produkce jablek, hrušek, třešní a švestek je prodávána přímo spotřebitelům.

Chov prasat čítá 12 prasnic se zhruba 14 odchovanými selaty na prasnici a vrh, odbyt je nyní zajištěn jatky v nedalekém Holešově za cenu cca 50 Kč/kg.

„Do budoucna čeká naši farmu modernizace provozu živočišné výroby a pokud možno rozšíření výměry obhospodařovaných pozemků, a to jak koupí, tak pronájmem. Určitě také převod na dceru, která zde se mnou již více než dvacet let hospodaří. Těší mě, že k sedlačině mají vztah i obě vnučky. Věřím, že takováto farma dokáže i do budoucna rodinu velice slušně uživit,“ myslí si Eliška Malíková.

Drobnochov na vzestupu

Na typickém malebném hanáckém statku v obci Malhotice jižně od Hranic hospodařil na počátku minulého století dědeček dnešního majitele Zdeňka Koblihy. Po jeho předčasné smrti převzal roli hospodáře jeho tehdy teprve šestnáctiletý syn. Obhospodařoval 12 hektarů pozemků, věnoval se chovu krav a po válce i drůbeže. Svobodného podnikání, které v roce 1957 znemožnila kolektivizace, se v devadesátých letech již nedočkal – zemřel v roce 1988.

O čtyři roky později již jeho syn poprvé zasel nejen na dvanácti navrácených hektarech, ale i dalších třinácti, které dříve patřily manželčině rodině. Do prázdných stájí putoval mléčný skot, s jeho chovem se však pan Kobliha musel po deseti letech z vážných zdravotních důvodů rozloučit. Přešel do částečného invalidního důchodu a stejně jako jeho otec kdysi se rozhodl pro chov drůbeže a prodej vajec ze dvora. To ho nasměrovalo k místním drobnochovatelům, několik let působí jako předseda základní organizace Malhotice. „V rámci Českého svazu chovatelů patří naše ZO určitě k těm aktivnějším. Máme vlastní výstavní fundus a pravidelně pořádáme výstavy dokonce okresního charakteru. Myslím, že v dnešní době, kdy leckteré děti od sebe nerozeznají husu, kachnu či krůtu, je více než potřeba je v tomto směru vzdělávat. A představit jim „naživo“ pestrou škálu nejrůznějších plemen je určitě vhodnou cestou,“ myslí si pan Kobliha.

Ke Koblihovic statku patří dnes 27 hektarů půdy a necelý hektar lesa. Od počátku hospodaření, kdy se pan Kobliha věnoval pěstování brambor, máku, cukrovky, obilnin, pícnin a řepky, zvládal veškeré polní práce sám, a to včetně oprav starší zemědělské mechanizace. Několik let zajišťoval  i služby pro obec. Nyní využívá služeb téměř komplexně on, obstarává pouze hnojení a ochranu rostlin.

"Zdravotní stav a věk mi již leccos nedovolují, jinak bych se určitě alespoň co se týče navýšení výměry, rozmáchl. Rád ale sleduji, jak se daří kolegům sedlákům ať již v našem regionu, v jiných koutech republiky, či zahraničí. S naší místopředsedkyní Eliškou Kravcovou často jezdím na celostátní akce asociace, nejraději mám asi dožínky spojené s návštěvou farem v okolí. Nelze nebýt pyšný na to, co sedláci za posledních dvacet let dokázali, jak "rozsvítili" český venkov. Myslím, že se opravdu nemáme za co stydět," uzavírá Zdeněk Kobliha.

Nový grunt skýtá nové možnosti

Sen o krásném a prostorném statku, kde by bylo dostatek místa nejen na skladování zemědělské techniky a komodit, ale v několik let nepoužívaných stájích i na živočišnou výrobu se Janu Berákovi splnil v loňském roce. A nemusel ani dlouho hledat – grunt, jehož původní majitel zemřel a příbuzní v hospodaření již nechtěli pokračovat, se nachází v Prosenicích, kde pan Berák se svou rodinou dlouhé roky žije a hospodaří.

Tento statek patřil po válce v Prosenicích k největším, jeho majitelé hospodařili na 40 hektarech půdy, chovali koně, krávy, prasata a v padesátých letech dlouho odolávali tlaku JZD. To převzalo v roce 1958 hospodářské budovy a využívalo je k chovu dobytka, STS zde měla uskladněnu zemědělskou mechanizaci.

Na menším hospodářství, kde nyní pan Berák se svou rodinou žije, sedlačil do roku 1952 jeho dědeček, a to na 17 hektarech se dvěma koni, šesti kravami a třemi prasnicemi. Vše včetně strojů bylo rodině navráceno, sám pan Berák začal hospodařit v roce 1993 na čtyřech hektarech svých a šesti pronajatých, až dosud vždy při zaměstnání.

Současná výměra činí 75 hektarů, z nichž více než dvě třetiny jsou pronajaté. "Bonita půdy je zde dobrá, není to sice Kojetínsko ani Olomoucko, ale na 13 Kč/m2 dosahujeme. Přesto nebo právě proto mám obavu z navyšování cen nájmů. Zatím nejvíce platím 2000 Kč/ha, ale vzhledem k tomu, že na většinu sklizňových prací využívám služeb, bylo by další navyšování již na hranici rentability," říká hospodář.

Základními plodinami jsou ozimá pšenice, řepka a cukrovka. "Výkupní cena cukrovky (základ) je kolem 650 Kč/t, doplatek dle ceny prodeje cukru pak asi 300 Kč/t,"  počítá pan Berák. Zhruba sedm hektarů zaujímá plodina, která má v Čechách dlouhou historii – mák. "Pozor, jde o dosti složitou plodinu, která citlivě reaguje na změny a půdní nevyrovnanost během vegetačního období. Velmi náročná je na vláhu, a to od vzejití až do rozkvětu. Bez dodržení správného technologického postupu to proto nejde," upozorňuje hospodář a dodává: "I z toho důvodu jsem členem Sdružení Český mák, přes které nakupuji osivo, účastním se jím organizovaných polních dnů a využívám rad ohledně pěstování. Výkup však, stejně jako mnoho přerovských sedláků, realizuji ve společnosti KOBZ do skladů  v Oseku nad Bečvou."

Poslední dva roky potrápily pana Beráka holomrazy, samozřejmostí pro něj je tedy pojištění plodin, konkrétně u Agra pojišťovny. "Uvítal jsem 50% podporu na pojištění plodin z PGRLF. Považuji to za daleko účelněji vynaložené finanční prostředky než třeba na podporu bioplynových stanic," myslí si hospodář.

V malém množství, co prostory současného hospodářství dovolují, se farmář věnuje i živočišné výrobě, konkrétně výkrmu býků, má i jednu prasnici. Do budoucna by se stavy prasat mohly výrazně navýšit, a to právě díky stájím v nově zakoupeném statku. Dostatek prostoru zde bude i pro  umístění zemědělské techniky a skladování komodit. Pana Beráka však v několika dalších letech čeká jeho rekonstrukce. "Člověk zvládne leccos, jen musí mít pocit, že za ten provaz netáhne sám. A  že je tu někdo, kdo ho brání proti vlkům. A mně ten pocit, i díky paní Kravcové, která mi významně pomáhá nejen s účetními, ale i mnoha administrativními záležitostmi, dává asociace," říká farmář.

I rostlinná výroba má svá úskalí

Statek v Lukové, části městyse Brodek u Přerova, koupil společně se sousedním stavením po svém návratu z legií dědeček dnešního hospodáře Zbyňka Mackovíka. O restituce zažádal v roce 1990 jeho syn, který v padesátých letech za svůj selský původ pykal tři roky v ostravských dolech u PTP. Těšit se z možnosti opět soukromě hospodařit mu však nebylo dopřáno dlouho, zemřel v roce 1992.  Hospodářství se tedy po absolvování vysokého učení technického ujal jeho syn.

"Zpočátku nám jednoznačně pomohly Kubátovy dotace, které umožnily nákup zemědělské techniky. Bez ní bychom na navrácené výměře ani nemohli začít hospodařit," vzpomíná pan Mackovík.

Vzhledem k tomu, že hospodářské budovy, v nichž zdejší družstvo chovalo prasata, nebyly v tak špatném stavu a fungovala tu i porodna, byla volba směru živočišné výroby jasná. Dlouhé roky byl chov prasat o počtu deseti až patnácti prasnic i z důvodu vlastní výroby krmných směsí dobrým zdrojem příjmů. "S výrazným poklesem ceny vepřového až na 32 Kč/kg živé váhy se však situace rapidně změnila a donutila nás chov zrušit. Nyní se výkupní ceny pohybují kolem 40 Kč/kg, dle mého názoru je ale živočišná výroba natolik nepředvídatelná, že nevím, zda se k ní ještě někdy v budoucnu vrátím. Každopádně prostory na to zde stále jsou," vysvětluje farmář.

Poněkud jistějšími komoditami jsou rostlinné, které pan Mackovík pěstuje na 78 hektarech orné půdy, a to pšenici, ječmen, řepku a na osmi hektarech i cukrovku. "Třicet hektarů z této výměry je  vlastních, další nákup půdy v naší oblasti je však téměř nereálný. Pozemky, které by bylo možné koupit, jsou pod dlouhodobou, až desetiletou, smlouvou s družstvem, což pro mě absolutně ztrácí význam,"  říká pan Mackovík a dodává: "Ani rostlinná výroba však nepřináší jenom pozitiva. Pokud odhlédnu od zbytečně přebujelé administrativy, kterou mi alespoň zčásti pomáhá zvládat Portál farmáře, je tu až nesmyslné omezování aplikace postřiků. Také ochranná pásma vodních zdrojů jsou zejména v případě menších ploch mnohdy opravdovým oříškem." 

Při dané výměře je farma zcela strojově soběstačná, k nákupu kombajnu a secího stroje pomohla dotace z programu Zemědělec od PGRLF. V hospodářství vypomáhá panu Mackovíkovi syn, který je v současné době studentem práv, budoucnost farmy je v tomto směru tedy otevřená.

Tradice soukromého hospodaření ve Vesnici roku zachována 

Vznik obce Tučín ležící východně od Přerova se dle prvních písemných zmínek datuje od roku 1351. O necelých třista let později (roku 1650) začala na zdejším statku hospodařit rodina Zdráhalových a je tomu tak dodnes. Potomek tohoto rodu a současný majitel statku Leoš Zdráhal pečuje nejen o své hospodářství, ale jako člen místního zastupitelstva již několik volebních období i o blaho obce. O tom, že se to zdejším zastupitelům daří, svědčí fakt, že Tučín byl roku 2009 vyhlášen Vesnicí roku. Za komplexní a trvale udržitelný rozvoj obdržela obec Tučín o rok později i Evropskou cenu obnovy vesnice.

Na Zdráhalovic statku se vždy dařilo chovu mléčného skotu. Ještě než jej v padesátých letech zasáhla kolektivizace, během níž sloužil k ustájení družstevních dojnic a prasat, měl dědeček dnešního majitele velmi slušný chov čítající deset krav zapojených do kontroly užitkovosti. Ve stejném duchu se rozhodli v devadesátých letech směřovat hospodářství i jeho syn a vnuk. Nenechali se odradit dva roky trvajícím vypořádáním transformačních podílů, které musel nakonec dořešit soud, a začali obdělávat své i pronajaté první hektary.

Základem chovu mléčného skotu se staly z družstva navrácené české straky. Převodným křížením a také nákupem docílili Zdráhalovi postupně velmi kvalitního chovu holštýnek s užitkovostí stoupající k jedenácti tisícům kg při obsahu složek 3,3 % bílkoviny a 3,8 % tuku. V objektu ve dvoře rodinného sídla se jich ve volné stlané boxové stáji nachází tři desítky, k dispozici mají i pastvinu za statkem. Praktikován je uzavřený obrat stáda, část krav se inseminuje, ale Zdráhalovi vlastní i plemenného býka. „Stav stáda závisí především na kvalitním odchovu jalovic. Každé tele má proto po narození k dispozici mlezivo od vlastní matky, po skončení kolostrálního období následuje podávání startéru a mléčné krmné náhražky. Telata jsou v této době ustájena ve venkovních individuálních boxech, zhruba ve dvou měsících pak přecházejí do společného kotce, kde zůstávají do doby, než se začnou pohlavně projevovat. Oddělí se a jalovičky se pak ve věku 13 až 14 měsíců zapouštějí. Býčci jsou vykrmováni zhruba do hmotnosti 700 až 750 kg, pak putují na jatka do nedalekého Přerova,“ vysvětluje Leoš Zdráhal.

K dojení slouží rybinová dojírna na pět stání, mléko je dodáváno do olomoucké Olmy, a to zhruba 1100 litrů jednou za dva dny. „Počínaje letošním rokem již nejsou naše dojnice zapojeny do kontroly užitkovosti. Zaměřili jsme se především na jejich zdraví a reprodukci. Na ně má totiž hon za užitkovostí negativní vliv, stejně tak na dlouhověkost,“ říká farmář. 

Zdráhalovi aktuálně hospodaří na 90 hektarech pozemků, z nichž většina je pronajatých. Zhruba třetinu tvoří obilniny, dále řepka, kukuřice na siláž i zrno a na několika hektarech je i vojtěška, která se uskladňuje jako senáž v kulatých balících. Na sklizeň kukuřice a řepky využívají služeb. „Vzhledem k tomu, že většina produkce slouží ke krmným účelům, nepotřebujeme dosahovat potravinářské kvality. Nezávislost na výrobnách krmných směsí je velkou výhodou, ne-li téměř nutností,“ myslí si hospodář.

Vztah k hospodaření a zejména ke zvířatům podědily i Zdráhalovic dcery. Na statku tak naleznete i koně, prasata, kozy a králíky, kteří jsou již v péči další generace.

Výkonná zemědělská technika je základ

Potíže při majetkovém vyrovnání s družstvem, které nakonec muselo být dořešeno soudní cestou, potkalo mnoho sedláků. Dva roky trvající peripetie v tomto směru se nevyhnuly ani otci dnešního majitele úspěšné žákovické farmy Miroslava Křížka. Určitou satisfakcí pro ně oba může být i fakt, že se jim v nedávné dražbě konečně podařilo koupit i dvě starší hospodářské budovy v objektu, kde od roku 1993 hospodaří a o které roky usilovali.

"Zpočátku to opravdu nebyly lehké časy, pomohly však alespoň Kubátovy dotace ve výši 20 tisíc/ha, a to i při našich čtyřech navrácených hektarech. Přestáli jsme to ale, stejně tak i dvoumilionovou investici na vyplacení majetkových podílů členům družstva v plné výši. Budova kravína, kde jsme se mohli začít věnovat chovu mléčného skotu, a pozemky pod ní i v celém zemědělském areálu za to stály. A když jsme se jakž takž zmátořili, přišlo po povodních v roce 1997 nařízení Tošovského vlády o navýšení úroků na 27 %," vzpomíná dnes již s úsměvem pan Křížek.

Farma se intenzivně rozvíjela dvěma směry. Zpočátku více v živočišné výrobě – osmdesátka českých strak v uzavřeném obratu stáda skýtala velký potenciál jak v prodeji mléka, tak masa výkrmem býků. Později se však začalo dařit i navyšovat výměru půdy, zejména pronájmem, a s tím související strojový park. Obměna zemědělské techniky je na Křížkovic farmě dodnes skvěle zvládnutá – starší stroje jsou v zimním období opraveny a poté prodány menším sedlákům.

Po převzetí farmy mladým hospodářem v rámci dotačního titulu Předčasné ukončení zemědělské činnosti přišlo i rozhodnutí, které s kolísajícími výkupními cenami mléka zrálo již nějakou dobu – zaměřit se čistě na rostlinnou produkci a poskytování služeb.

"Moderní výkonnou zemědělskou techniku považuji za základ, farma by v tomto směru měla být soběstačná, což se nám již mnoho let daří. Jen díky tomu mohu poskytovat služby na více než 800 hektarech, zejména sklizeň obilí a kukuřice. Nedám v tomto směru dopustit na kombajn CASE s devítimetrovou lištou umožňující jak sklizeň obilovin, tak kukuřice," pochvaluje si mladý farmář.

Sám v současné době obhospodařuje 130 hektarů převážně pronajatých pozemků v 70 půdních blocích při bonitě půdy 11 – 12 Kč/m2. "Třeba ve vedlejších katastrech však klesá bonita až na 6 Kč/m2," upozorňuje pan Křížek. Hlavními pěstovanými plodinami je pšenice, ječmen, řepka a v poslední době v této oblasti stále častější kukuřice na zrno. 

V plánu rodiny je nyní stavba domu v objektu farmy a co se týče zemědělského podnikání, nechává pan Křížek otevřenou ještě jednu možnost: "Nevylučuji, že se v budoucnu ještě k živočišné výrobě vrátíme. Záleží ovšem na politické situaci a podpoře státu,"  říká Miroslav Křížek.

Úspěšné podnikání na venkově

V obci Stará Ves ležící jihovýchodně od Přerova fungovala téměř osmdesát let jedna z nejstarších šlechtitelských stanic u nás, založená roku 1920. Byla průkopníkem šlechtění rostlin a značného pokroku v rostlinné výrobě. Vznikla zde řada nových odrůd s označením Hanácký či Přerovský, a to jak pšenice, ječmene, ovsa, prosa, kukuřice, máku, bobu a hořčice, tak mnoha druhů zeleniny a květin. Ve Staré Vsi se již dvě desítky let věnuje rostlinné výrobě včetně množení nahého ovsa mladý sedlák Michal Darebníček.

"Nebylo tomu tak ale vždy. Asi jako většina sedláků jsme v devadesátých letech společně s maminkou začínali s živočišnou výrobou, konkrétně chovem prasat, která nám byla z družstva včetně krmných směsí navrácena namísto dobytka. Zpočátku to byl hlavní zdroj příjmů farmy. Začali jsme si vyrábět i vlastní krmné směsi, maminka absolvovala inseminační kurz a našich dvacet prasnic sama inseminovala. Hovoříme o devadesátých letech, kdy se cena vepřového pohybovala kolem 48 Kč/kg," vzpomíná pan Darebníček a dodává: "Situace se rapidně změnila po vstupu do EU, přibylo kontrol a cena za kilo klesla na 23,50 Kč. Nejen že jsme přestali vydělávat, my jsme dokonce prodělávali! A důsledek? Hned v roce 2004 jsme chov zrušili a od té doby se věnujeme pouze rostlinné výrobě."

Pravdou je, že živočišné výrobě v této oblasti mnohdy nepřeje ani řadové uspořádání mnohých hanáckých gruntů situované uprostřed vesnice. Plyne z něj jednak výrazné prostorové omezení,  v rámci zachování dobrých sousedských vztahů je pak zrušení chovu takových prasat i téměř nezbytností.

Postupem času Darebníčkovi profilovali i zaměření rostlinné výroby. Od počátku hospodařili na poněkud vyšší výměře, než zde bylo obvyklé – 45 hektarech, a kromě brambor se na zdejších polích dařilo i hrachu, který je výbornou předplodinou. Stejně jako v případě živočišných komodit však výrazně spadla cena, a to na 5 Kč/kg. Dnešními hlavními plodinami na 130 hektarech orné půdy jsou mák, řepka, pšenice, ječmen a výše zmíněný nahý oves v rámci množení pro různé společnosti.

"Šedesát hektarů z celkové výměry je vlastních, příliš dalších možností ke koupi půdy zde ale není. Nedávno se mi podařilo získat čtyři hektary, ovšem pod smlouvou platnou do roku 2017. Nákup půdy ale beru jako dlouhodobou investici. Rýsuje se však možnost pronájmu, ten se v naší oblasti, kde je bonita půdy od 6 do 16 Kč/m2, pohybuje okolo 3.500 Kč/ha. Smlouvy podepisuji na pět až deset let, ovšem s roční výpovědní lhůtou, což v případě takových družstev není běžnou praxí," vysvětluje pan Darebníček.

Pro podnikání v rámci obce se nyní, po rodičovské dovolené, rozhodla i manželka pana Darebníčka. Přímo na farmě si zřídila dílnu na vázání knih s předem zajištěným odbytem. Jak vidno, i na venkově lze úspěšné podnikat, jen nevymýšlet důvody, proč to nejde.

Agroturistický areál v Zábeštní Lhotě v permanenci 

Agroturistický areál v Zábeštní Lhotě, jehož součástí je kouzelná hospůdka ve venkovském stylu a zahradní altán pro 30 osob, se během několika let svého provozu stal pojmem. Jeho služeb pravidelně využívají firmy pro své teambuildingové akce, ještě častěji je však místem konání svateb téměř na klíč. Se stejným zápalem, jakému se roky věnoval chovu a šlechtění holštýnského skotu, nyní úspěšně provozuje toto podnikání bývalý předseda ASZ Přerov Josef Němec.

Ačkoliv pan Němec nepochází z velkého hospodářství, jeho tatínek byl řezníkem a on sám je vyučený kuchař, několik krav, o které se jako kluk staral, měli i v časech, které soukromému hospodaření nikterak nepřály. I přesto, že restituce se v devadesátých letech rodiny téměř netýkaly, věděl pan Němec zcela přesně, jakým směrem se bude jeho další působení ubírat. 

Dovezl několik březích jalovic plemene Jersey z Dánska, základem chovu se však staly kvalitní holštýnky ze slušovického družstva původem z USA a Kanady. Hospodář je sice převzal v zuboženém stavu, byl si ale velmi dobře vědom jejich potenciálu a nespletl se. S nadšením se vrhl na v té době u nás revoluční metodu embryotransferu. Pochopil, jak účinným nástrojem šlechtitelské práce je právě přenos embryí.

„Za zkušenostmi a pro embrya jsme jezdili zejména do Kanady a USA, nejčastěji na univerzitu do Wisconsinu, kde měli s embryotransfery letité zkušenosti. Podařilo se tak odchovat i 40 potomků od jedné špičkové plemenice. V devadesátých letech u nás byla plemenařina strnulá, pomocí embryotransferů se podařilo výrazně eliminovat potomstvo od průměrných a podprůměrných krav či jalovic jejich využitím jako příjemkyň embryí, produkovat kvalitní plemenné býky a samozřejmě  zvýšit mléčnou produkci,“ vysvětluje hospodář.

V té době čítalo stádo na farmě v Zábeštní Lhotě zhruba 150 kusů, z toho 80 dojnic. Nejlepší z nich dosahovaly užitkovosti 17 tisíc litrů za laktaci. Chovu skotu byla zcela podřízena i rostlinná výroba na více než sto hektarech půdy zúžená na vojtěšku a kukuřici. Do chodu farmy byla plně zapojena rodina a po rozšíření o agroturistické aktivity i čtyři zaměstnanci. „Byly to doby, kdy jsem vstával dříve, než jsem šel spát,“ vzpomíná s úsměvem Josef Němec. Jeho mléčná farma se roku 2007 zúčastnila i soutěže Farma roku a obsadila krásné čtvrté místo.

Dnes se pan Němec s trochou nadsázky nazývá sedlákem v důchodu a plně se věnuje provozu agroturistického areálu. Z rodinných důvodů před dvěma lety celé stádo i s mléčnou kvótou prodal, stejně tak i část pozemků, zbylé pronajal. Vrátil se tak ke své původní profesi, což s nadšením kvitují hosté, pro něž v rámci pořádání svatebních hostin či firemních akcí vymýšlí a realizuje speciální menu. V pohostinství mu vypomáhá dcera a vnučky, jedna z vnuček má na starosti i chov koní a s ním spojené agroturistické aktivity v podobě výuky jízdy na koni, vyjížděk do přírody, programů s dětmi, farma nabízí i možnost komerčního ustájení.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ