„Kolektivizace, která naši rodinu hodně zasáhla, protože mého otce stála život, začala v Bukovině ve dvaapadesátém roce založením místního JZD. Já byl tehdy na vojně a rodičům do hospodářských budov, které dvacet let předtím postavil spolu s domem děda, dali družstevní krávy, a na část hospodářství měli zakázány přístup. Otec do družstva na velmi krátkou dobu vstoupil, ale pak, ochuzen o část podílu, sedlačil zase sám. V roce 1962 však k nám na statek přijela lidová milice, vzala všechny peníze a zatkla otce. Ve vykonstruovaném procesu byl za údajný handl s koňmi odsouzen na tři roky nepodmíněně, já na stejně dlouhou dobu podmíněně. Táta putoval na Bory, odkud se nám již nevrátil,“ vypráví otec Miloslava a Petra Vaníčkových Miloslav.
Ten udržel hospodářství až do roku 1970, se starším traktorem se o něj zvládl postarat i při práci. Výhrůžky z družstva ale nebraly konce, udržet si půdu již nebylo možné, vybojoval tedy alespoň jeden hektar a s velkou pomocí své ženy a posléze také synů zvládl v menší míře i živočišnou výrobu - měli tři krávy, prodávali mléko, vykrmovali zástav a v malém také prasata. „Pamatuji si, jak jsme hojně obsekávali příkopy, abychom zvládli dobytek uživit,“ vzpomíná pan Vaníček starší.
Po těchto zkušenostech v devadesátých letech poněkud váhal, zda by se rodina měla do hospodaření naplno vrhnout. Manželka a synové byli ale jednoznačně pro. K hektarům půdy a lesa, které jim byly vráceny, brzy přibylo dalších 26. Ty nabídl k prodeji sedlák ze sousední Sedlce, který byl za kolektivizace ze statku vystěhován, a rozhodně je nechtěl nechat družstvu. Postupně se objevily i další možnosti koupě a pronájmu až k současným 220 hektarům převážně orné půdy. „Polovina výměry je vlastní, za což děkujeme hlavně tátovi, který do koupě půdy neváhal hned zpočátku, kdy my jsme neměli, vložit peníze vydělané za minulého režimu,“ říká Miloslav Vaníček.
Vaníčkovi pěstují řepku, pšenici, ječmen - jarní na osivo, oves a na menší výměře i hrách, greening je mimo hrachu řešen podzimní variantou meziplodin. „Pozemky máme v nadmořské výšce 500 m n. m., s větší variabilitou půdy v jednotlivých katastrech. V Sedlci jsou půdy spíše těžší, v Bukovině se zase lépe obdělávají. K velkým výkyvům ve výnosech dochází hlavně v období sucha, což se projevilo obzvláště letos, kdy to pozdní déšť již nestačil zachránit. Odnesla to hlavně řepka, té jsme měli 3,2 t/ha, ovsa 4 t/ha a pšenice mezi šesti, sedmi tunami z hektaru,“ vypočítává hospodář.
Naprosto zásadní jsou pro Vaníčkovi skladovací prostory, který jim v současné době umožňují uskladnit veškerou produkci. Ke dvěma halám aktuálně přibyla dvě sila, postavená bez dotací, jejichž velkým příznivcem pan Vaníček zrovna není. „Investiční dotace jednoznačně navyšují ceny veškeré práce. Raději si poradím svépomocí, například betonové základy na sila jsme si dělali sami. Za tu kupu administrativy a nervů by mi to nestálo,“ říká pan Vaníček.
Díky skladovacím prostorám mohou hospodáři čekat na lepší výkupní ceny, řepku i obilniny dodávají do Německa, a to většinou až na jaře následujícího roku.
Mimo rostlinné výroby mají Vaníčkovi i menší stádo masného skotu o počtu 14 krav, k zajištění krmivové základny slouží 12 hektarů trvalých travních porostů. Pan Vaníček nejstarší se při své vitalitě zvládá starat ještě o 20 včelstev a sám stáčí med. Na statku v Bukovině však najdete také koně. Jejich přítomnost má i nostalgický nádech, neboť manželé Vaníčkovi, ačkoliv již aktivně nejezdí, se právě v jezdeckém oddílu seznámili. A to v Pastuchovicích, kde v té době působil otec dalšího člena ASZ Plzeň-sever Václava Kozy.
Šárka Gorgoňová, vedoucí mediálního oddělení ASZ ČR