Dnes na čtyřiceti hektarech hospodaří Eliška Kravcová. Ano, naše místopředsedkyně, spolu se svou dcerou Eliškou. Ale nelze opomenout ani její matku, také Elišku, která byla zakladatelkou Asociace ve zdejším regionu. Hospodářství se dělí na rostlinnou část, tedy především zdroj krmení pro zvířata. Pole má na starosti matka zakladatelka, kdežto chov prasat pro další výkrm už má Eliška Kravcová s dcerou Eliškou, kterou bedlivě sleduje a doprovází zřejmě budoucí hospodář, zatím malý Toníček. Je to jasné? Kdyby to byl ranč, mohl se jmenovat „U tří Elišek“.
Kdy jste se rozhodli hospodařit a proč jste volili prasata?
Přišel rok 1991 a rozhodnutí mé matky usilovat o navrácení zkolektivizovaného majetku a začít hospodařit zase po svém a ve svém. Kravín nám nebylo povoleno postavit, vepřín ano. Navrácené krávy byly pro otce náplní života a chov byl tradiční, všechno se dělalo ručně, a otec to po sedmdesátce již těžko stíhal a chov dojných krav byl v roce 2016 ukončen. A dnes jsem ráda, že prasata máme. Nejprve jsme je chtěli chovat na výkrm, ale v prvním roce byl zisk mínus dvacet tisíc. Takže to nešlo. Proto bylo rozhodnuto nakoupit prasničky. Začali jsme s novou technologií, učili se a všechno nakonec překonali, ale trvalo to mnoho let. Před sedmi roky měla maminka úraz a já se svou dcerou převzala chod vepřína naplno. Zažili jsme i požár farmy, ale naštěstí jsme byli dobře pojištěni.
Chov prasat, a živočišnou výrobu vůbec, považuji za praktické, protože máte víceméně pravidelný příjem po celý rok. Na rozdíl od rostlinné, kdy peníze dojdou najednou a je potřeba umět si je rozdělit. My dnes už prasata nejen vykrmujeme, ale i prodáváme selata od váhy 25 kg na další výkrm, a to od devíti prasnic. (Dcera Eliška dodává, že z 12,5 narozených prasátek na prasnici se v průměru odstavuje 11,5 selat.)
A od roku 2013 jsme si hospodářství rozdělily, přebraly jsme živočišnou výrobu, nejen pokud jde o práci, ale i o peníze, matka má rostlinku.
Asi i odtud jste čerpala zkušenosti pro brožuru „Převod farmy v rámci rodiny“, kterou jste napsala…
Základní podmínkou je nejdřív vyřešit vztahy v rodině. Aby se nenarušily leckdy křehké rodinné vztahy. Vím z vlastní praxe, i z toho, co vidím okolo, jak to nemá být. Problém mnohdy nastává, když starý hospodář nedokáže tak modernizovat, jak by bylo potřeba. I já si již uvědomuji, jak se návrhy mé dcery ukazují jako životaschopné. Například ten, jak si pomoci s odchovy. A naše myšlenky šly dál, já osobně moc nemám ráda strakatá plemena, jsou taková ostřejší. Bílá jsou zase lekavější. Nápad dělat si vlastní chovné linie prasnic jsme řešily s Genoservisem, inseminujeme si totiž samy. A tak již máme chovné linie v třetí vlně, zkrátka bavíme se genetikou. Prasnice mají více selat, zdravá matka má zdravá a odolná selata a jsou z 99 procent krásná růžová. Prodáváme selata od 25 kg, zde je šance na dobrý růst už u každého chovatele. Máme výborný odbyt, zejména na jižní Moravě.
Zmínila jste jako zásadní dobré vztahy v rodině…
A ty stojí na schopnosti umět spolu mluvit a přihlížet k názorům všech členů rodiny. Vždycky se radíme s dětmi. O všem. Vzpomínám si například, když jsem již před 14 lety chtěla koupit první nové auto, svolala jsem dcery s tím, že to bude znamenat jisté uskromnění, budeme něco muset splácet, a dcery řekly ano. Dodnes na to vzpomínají.
A dcera Eliška dodává: „A na to, jak jsme první měsíc po poslední splátce prohýřili ve zmrzlině a lahůdkách a i nákupech něčeho na sebe!“ Pak se zamyslí a konstatuje: „K zemědělství řeknu, že to pro mě není práce, je to diagnóza. Kdo sedlačení nemá rád, pro toho to je jen práce. Mě baví zvířata, ráda jezdím s traktorem. Oceňovala jsem vždy pomocnou ruku matky i prostor pro vlastní rozhodování. A dobrý výsledek vždy přichází díky spolupráci.“
A druhá dcera?
Jitka se rozhodla pro Veterinární a farmaceutickou univerzitu, ale po dvou letech znejistěla, zda to je opravdu ono. Zkusila zároveň IT se zaměřením na účetnictví. Na VFU skončila bakalářem, na Masarykově univerzitě pak magistrem. Nyní stojí na vlastních nohou, a zrovna se chystá budovat si vlastní dům na jižní Moravě.
Ale ani vám není problematika IT cizí. Jste odbornice na účetnictví, daně, jste autorkou daňové příručky, a tuto oblast také máte na starosti v Asociaci.
V roce 1985 jsem maturovala, musela jsem do práce, studovat mi nebylo umožněno. Dělala jsem kresličku v Přerovských strojírnách, a totálně mě to nebavilo, řešila jsem to jako tolik jiných, dvě děti a šest let na mateřské. V roce 93 jsem se „vrátila“ s dotazem, zda je pro mě práce. Prý jenom účetní. Tak jsem začala, jednoduchým účtováním zásob. Zajímaly mě souvislosti, studovala jsem, absolvovala rekvalifikační kurz. Všimli si mě, že vím, o co jde. Dále jsem si prohlubovala znalosti, koupila si první počítač a také objevila hry, a studovala programy. Hodně zkušeností jsem získala, když jsem účtovala jednu dceřinou společnost Přerovských strojíren včetně likvidace této společnosti v roce 2000.
Nu a pak přišla nabídka z ASZ Přerov, hledali pracovníka pro rozšíření aktivit a pro administrativní práce v kanceláři. Nebylo to pro mě cizí, matka byla jedním ze zakladatelů Asociace. V té době jsem přes kontakt z bývalých Přerovských strojíren dostala nabídku dělat účetnictví pro firmu zabývající se obytnými přívěsy. Mohla jsem si stanovit podmínky spolupráce, a tak jsem vlastně získala pravidelný jistý příjem. Zároveň jsem viděla, že je nutné si zařídit živnostenský list. Záhy přišli první zemědělci, že chtějí vést účetnictví. Pro daňovou evidenci jsem si vytvořila v tabulkovém editoru Excel svůj program evidence přijatých a vydaných faktur, z toho pak se vygeneroval finanční deník. Ovšem začaly se měnit zákony, někdy i několikrát do roka. Bylo potřeba mít regulérní účetní program. V roce 2004 jsem na účetnickém veletrhu v Praze objevila účetní program Premier pro daňovou evidenci i účetnictví. Tvůrci programu byli mladí, začínající, a pochopili, že program by měl umožňovat vlastní nastavení, což mi vyhovovalo. Dnes zpracovávám vedení účetní agendy třiceti klientům, převážně sedlákům. A k tomu samozřejmě práce na farmě.
K účetnictví v Asociaci mohu dodat, že zde využívám všech dosavadních zkušeností. Zásada je mít všechno podložené a dokumentované.
Jste předsedkyní regionu Přerovsko, místopředsedkyní Asociace…
Je toho hodně, od rána od šesti do večera do deseti. Jsem ráda, že mě již často zastane dcera, je to příjemné. Práci pro Asociaci považuji za velmi důležitou, a do budoucna si myslím, že je nutné, aby byly slyšet i nadále názory z Moravy. Pokud jde o místopředsednictví, bude tento rok mým posledním. V souvislosti s povinnostmi s DPH cestuji do Prahy osobně každý měsíc, a když se mi to nepovede spojit se zasedáním předsednictva ASZ, musím jet i dvakrát v týdnu, a to je velká zátěž nejen časová.
Žádný člověk, natož zemědělec, sedlák, nežije ve vzduchoprázdnu. Jak vycházíte se sousedy?
Je třeba si uvědomit, že všichni žijeme v krajině, v přírodě. A je jasné, že přírodě se neporučí, ale může se jí pomoci. Ne nějakými velkými plány, ale tím, že se budeme snažit jí porozumět. A porozumět i sami sobě a přijmout za vše svůj díl zodpovědnosti. Bylo by to nejjednodušší, kdyby každý nesl starost o zdroj potravin i vody, a také o své odpady sám. Vím, že to není možné, lidé si zvykli a já nejsem výjimkou, že se nestarám, kam teče odpadní voda z kanalizace, kde konči odpad z popelnic. Neznamená to, ale že se o to nezajímám.
A tak je třeba umět vycházet i se sousedy. Někdy to je umění. Měli jsme problémy, ale vztahy nakonec máme korektní. Legrační bylo, když na mě jednou volal soused, že na něj přes vypadnutou cihlu v plotě „čučí“ kráva. Tak jsme zeď opravili a nově nahodili. A v obci? Zastupitelstvo pro obec pracuje dobře. I zde ale vztahy stojí na umění dělat kompromisy, je to podobné jako v rodině. Aspoň aby nebyly hádky. A já a obecní zastupitelé? Vědí, že se nedám, a já zase nedělám žádné trucnaschvály. „I když problémy byly,“ říká Eliška nejmladší, „neboť babička není úplně nekonfliktní bytost.“
Že se dnes stále aktivní osmdesátiletá selka, Eliška první, nedá, jsem se přesvědčil, když jsme se byli podívat na odchov selat. Rozhlédla se po pozemku, okolních polích a sadu a vypráví:
Kdo zažil to bezpráví kolektivizace, když přijela ozbrojená komise a vyrazila dveře, ten nemůže zapomenout. Bylo naší povinností ujmout se ukradeného. Ne všichni tak ale udělali. A leckdo ani neví, že nějaký pozemek zdědil. Prověřila jsem si to na internetu a objevila, že zde v okolí jsou takové případy, dokonce tři. Šlo o pozemky, každý kolem dvou hektarů, které by bylo možné k těm našim připojit. Téměř magicky jsem dědice nalezla, vyhledala a pomohla jim domoci se svého. A pak jsme ta pole koupili. V jednom případě jsme toto pole, kde je dnes pšenice, získali trojdohodou.
Tak taková je první Eliška. Kombinace neústupnosti a zodpovědnosti, to jsou přece ideální selské vlastnosti, že? Ptám se zase Elišky Kravcové.
Ano, a s tím souvisí diskutovaný problém velkého a malého sedláka. Jak naplnit svou představu a uvědomit si své možnosti. Ideál vidím v soběstačnosti a v hospodaření dvougeneračním. Hospodářství se nemusí stále rozrůstat. Jakmile si vezmu jednoho zaměstnance, musí narůst obrat aktivit, ale náklady narůstají rychleji. A pak naroste potřeba přijmout dalšího. Nemluvím o tom, že najít takového, který to tu vezme trochu i za své, je spíš zázrak. Zkoušela jsem to dvakrát, a nebylo to ono. Uvidím, jak si bude počínat vnuk Toníček.
A z čeho máte dnes největší radost?
Nevím, jestli největší, ale velkou, a to, že mohu všude vidět. Dostala jsem totiž ke kulatým narozeninám kamerový systém. Z mobilu se mohu odkudkoli podívat do vepřína, co se tam děje, třeba z Prahy, ze zasedání Předsednictva. Pohleďte! A dcera Eliška se smíchem dodává: „Nebo když jsme byli na výstavě Techagro, matka kontrolovala, co je nového, a najednou zvolala: „Prasíme se, jedeme domů!“ Lidé se po nás otáčeli, a my jsme se hnali k domovu.“
Také se po dopoledni u tří výjimečných žen vydáváme k domovu. Je opravdu sucho, ale překvapivě asi po 15 kilometrech začíná pršet, a déšť nás s přestávkami provází až za Brno. Přejeme na dálku Elišce Kravcové vše dobré. Velký dík za velmi milý rozhovor.
Josef Duben
Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty všem členům ASZ ČR.
