Pojem soběstačnost v agrárně politických souvislostech českého zemědělství se stal současně trvalou součástí prakticky celé polistopadové etapy a mimořádně sledovaným ukazatelem prezentovaným ve všech zemědělských programech bez významných odlišností mezi jednotlivými programy politických stran, resp. koalic. Úzce souvisí se strategickou úlohou zemědělského sektoru garantovat obyvatelstvu dostatek potravin v odpovídající kvalitě a přijatelných cenách. Je u nás až nápadně vysoce frekventovaným pojmem, aniž by byl odborné a natož laické veřejnosti jasně definován a aplikován v patřičných souvislostech a v souladu s vymezením užívaným v oficiálních dokumentech EU. V rámci terminologie uplatňované EU při přípravě reformy Společné zemědělské politiky (SZP) na období 2021 až 2027 se pracuje výhradně s pojmem „potravinová bezpečnost“.

Bude jistě užitečné stručně si vyjasnit, v jakých souvislostech se daný termín v ČR uvádí, a to především proto, aby nedocházelo k mylným interpretacím a nedorozuměním. Tento v podstatě „programový“ termín užívaný ve všech zásadních agrárně politických dokumentech je nezbytné si terminologicky upřesnit.

Soběstačnost autarkní: V původním smyslu slova se jedná o pojem, který je v agrárně politických souvislostech definován jako státní politika směřující k vytvoření uzavřeného válečného systému hospodaření, kde neexistuje volný pohyb zboží přes hranice. Jeho cílem je maximálně snížit v rámci agrární sféry závislost země na dovozech zejména strategických surovin a potravin. Dostatek vodních zdrojů je příkladem bezpečnosti autarkní.

Soběstačnost v předlistopadovém období: Vycházela ze základního agrárně politického axiomu, že cílem zemědělství je „... dosažení plné soběstačnosti v produktech mírného zeměpisného pásma (tzv. produkty kompetitivní)“. Tento cíl se po vstupu ČR do EU stal neudržitelným, protože předchozí koncepce rozvoje odvětví byla nejen v diametrálním rozporu s principy jednotného agrárního trhu v rámci evropského modelu zemědělství (EMZ), ale také základní příčinou zaostávání českého zemědělství a vysokých výdajů obyvatelstva na potraviny v rámci spotřebního koše.

Potravinová bezpečnost (food security): V rámci přípravy reformy SZP na období 2021 - 2027 vytyčuje EU strategický cíl podpořit příjmy a odolnost životaschopných zemědělských podniků v celé unii za účelem posílení potravinové bezpečnosti. Daný pojem vyjadřuje míru zajištění určitého potenciálního stupně pohotovými výrobními zdroji, ale neváže se ke skutečně dosažené relaci mezi nabídkou a poptávkou po jednotlivých komoditách. Zdůrazňování hlediska vybavit členské země pohotovými zdroji je v definici uvedeno proto, že potravinová bezpečnost se vztahuje pouze k prakticky neobnovitelným zdrojům, přesněji řečeno k takovým zdrojům, jejichž získání je spojováno s mimořádně velkými, zejména investičními náklady a s delším časovým horizontem plnění. Přitom ani neplatí podmínka, že by tyto zdroje (zem. půda) bylo nutné aktuálně využívat pro zemědělskou produkci, ale aby byly vhodným způsobem zakonzervovány (např. řízený úhor) a bylo je možno v případě akutní potřeby opětovně a relativně rychle zapojit do produkčního užití. Výše této pojistné výměry z. p. je definována jako práh potravinové bezpečnosti dané země. Pojem potravinové bezpečnosti v daném pojetí je zřetelně ve shodě s deklarovanými cíli EMZ, a je mimo jiné koncipován z hlediska ochrany krajiny, boje proti suchu zvýšenou retencí vody apod.

Míra potravinové soběstačnosti v pojetí „Zelené zprávy“ je podílem domácí spotřeby na celkové zemědělské produkci dlouhodobě sledovaných rozhodujících zemědělských komodit, jak rostlinného, tak živočišného původu. Následující tab. 1 zachycuje míru potravinové soběstačnosti za období 2014‑2020 a do značné míry dokládá specializační profil českého zemědělství (obdobně jako změny v komoditní struktuře agrárního zahraničního obchodu, které bude nutné rovněž důkladně analyzovat). Je zřejmé, že změny, ke kterým došlo po roce 1989 a zejména pak od roku 2004 změnily základní komoditní strukturu jak rostlinné, tak živočišné produkce.

Tab. 1 -        Míra potravinové soběstačnosti v ČR za období 2014-2020 (v %)

Pozn. 1):         Odhady ÚZEI

Pramen:         Zprávy o stavu zemědělství ČR za období 2014-2020.

Z uvedených dat zřetelně plyne, že naše zemědělství čelí po celé polistopadové období problémům strukturální nerovnováhy mezi odvětvími rostlinné a živočišné produkce, které se setrvale prohlubují se zásadními dopady mimo jiné na bilanci agrárního zahraničního obchodu. České zemědělství se v komoditním vyjádření opírá o základní odvětví rostlinné výroby, která se dokázala prosadit na zahraničních trzích a která zůstávají dlouhodobě nositeli prosperity agrárního sektoru. Velcí nájemci zemědělské půdy se dokázali velmi rychle přizpůsobit ekonomickým nástrojům SZP EU a s úspěchem čerpat „výhody z velikosti“. Vlajkovými loděmi se staly především obiloviny a řepka s jistým odbytem na jednotném trhu.

Vstupem do EU se otevřel obrovský unijní trh pro všechny producenty, kteří dokáží nabídnout takové komodity, jež jsou na vnitřním trhu za daných nákladově-cenových relací konkurenceschopné. Celní omezení dokáží na unijním trhu chránit producenty např. před dovozy obilovin ze třetích zemí (Rusko, Ukrajina aj.). Navíc vnitřní poptávka po krmných obilovinách, resp. krmných směsích v závislosti na dlouhodobě klesající konkurenceschopnosti našich chovatelů prasat našla odbyt pro „přebytečnou“ produkci na jednotném trhu. Průměrný netto vývoz obilovin (rozdíl mezi výrobou a dovozem) jako komodity surovinové povahy za pětileté období 2016 - 2020 dosáhl cca 3 mil. t (3 054 tis. t). Jinak vyjádřeno export obilovin je efektivnější vývozní operací než zkrmení obilí a jeho vývoz v podobě výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Daný příklad je jedním z vysvětlení, proč popsaná situace zůstává základní příčinou klesajícího „rozměru“ živočišné produkce v ČR se všemi negativními důsledky.

Konstatujeme-li, že obiloviny spolu s řepkou rozhodujícím způsobem formují „rozměr“ rostlinné výroby, její strukturu, a hlavně hospodářský výsledek, obdobné platí v rámci živočišné produkce pro odvětví chovu prasat, resp. drůbeže, ale s opačným znaménkem. Ještě v roce 2014 byla míra potravinové soběstačnosti u vepřového masa na úrovni 57,2 %, v r. 2020 klesla na 51,5 % a obdobně u drůbeže stejný ukazatel za dané období klesl o 7,3 procentního bodu. Pro lepší orientaci, o jak závažný problém se v českých podmínkách jedná, lze doložit poslední aktuální údaje za rok 2020, kdy netto dovozy vepřového masa stouply na cca 242 tis. t a drůbeže na cca 92 tis. t. Za situace, kdy řada chovatelů pomýšlí dále rušit chovy, je zřejmé, že celková struktura odvětví živočišné výroby se může dále zhoršovat.

Lze uzavřít, a to zaprvé, že velkochovatelům prasat, resp. drůbeže se nedaří přizpůsobit náročným nákladovým parametrům na jednotném trhu, a zadruhé se našim chovatelům stále nedaří využívat „výhod z velikosti“. Zůstávají dlouhodobě, a navíc v rostoucí míře, nekonkurenceschopnými ve srovnání s chovateli v okolních vyspělých zemích, kde dominují rodinné farmy při nesrovnatelně nižších koncentracích zvířat. Existující problémy v chovech hospodářských zvířat jsou dány i závažnými objektivními příčinami.

Komodity živočišného původu, mimo jiné z hlediska připravenosti prosadit se na náročných trzích, předpokládají aktivnější podnikatelskou součinnost často velmi individuálního charakteru. Dále můžeme mezi problémy uvést investiční náročnost výstavby velkokapacitních stájí, vysokou míru rizikovosti doprovázející chov zvířat vyšší koncentrace (africký mor prasat, ptačí chřipka aj.) Důležitým faktorem úspěšnosti je rovněž odborná způsobilost a pečlivost ošetřovatelů a jejich každodenní nasazení.  Svou roli hraje také vysoká citlivost chovu prasat na kolísání cen, jež je charakteristická pro plně liberalizovaný trh, kterému je chov prasat vystaven. V rámci této komodity se jednotný evropský trh plně otevřel světovému trhu, nejsou tedy uplatňovány tarifní překážky obchodu, a podpůrných zdrojů lze využít výhradně při masívních odbytových potížích celounijní povahy.

Je důležité zdůraznit, že západoevropské zemědělství rodinného typu pracuje v prostředí víceméně vyvážené komoditní struktury a pokud dochází k problémům na trhu s potravinami, vyplývají většinou z převahy nabídky nad poptávkou (podmínky na trhu zásadně ovlivňuje spotřebitel-kupující). Bez ohledu na velikostní strukturu našeho zemědělství je možným reálným východiskem sdílení části odpovědnosti za konkurenceschopnost nabídky živočišných komodit s rodinnými podniky, a navíc ve prospěch zvýšené míry soběstačnosti především na lokálních územích. Pokud tedy nedojde k posílení váhy živočišných odvětví na celkové produkci, lze s podporou oficiálních dat prezentovaných ČSÚ vyslovit závěr, že naše zemědělství nemůže dospět k vyšší míře potravinové soběstačnosti a také k prohloubení péče o půdu podmíněné vyššími stavy hospodářských zvířat.

Pro rodinné farmy v ČR je existující situace velkou příležitostí převzít část odpovědnosti za zásobování obyvatelstva potravinami živočišného původu. Nabízí se reálná alternativa rozšířit tuzemský trh o produkci z farem, kterým se obdobně jako v okolních vyspělých zemích daří s úspěchem čelit zahraniční konkurenci a snížit dovozní závislost.

Rodinným farmám se otvírají v oblasti živočišné výroby i další příležitosti související s ochranou životního prostředí a s relativně významnou podporou obyvatelstva. Růst počtu obyvatelstva přispívá k pokračujícímu zvýšení hustoty obydlení, rostoucím nárokům na kvalitu životního prostředí, růstu kontroverzního vztahu vůči intenzivně provozovanému zemědělství a odporu vůči výstavbě velkokapacitních stájí. Hlediska ochrany přírody, ochrany zvířat, zostřujících se standardů bezpečnosti potravin, administrativních překážek (např. v rámci stavebního řízení) nelze přehlédnout. Dané faktory automaticky zvyšují náklady chovatelům hospodářských zvířat, a to především těch, co počítají s dalším rozvojem produkce. Trend k „zeleným“ technologiím, zvýšené pohodě zvířat, k menším kapacitám v chovu zvířat budou chovatelé akceptovat, pokud naleznou celoevropskou podporu a stanou se tématem pro EK, resp. pro obchodní řetězce. Zákaz klecového chovu nosnic je prvním zřetelným signálem, kterému se musí naši zemědělci přizpůsobit, pokud mají ambice stát se exportérem potravinářských surovin, resp. potravin.

Lze s velkou pravděpodobností očekávat, že se výše uvedené tendenci nevyhnou ani chovatelé ostatních druhů zvířat. Informace z července minulého roku, že Spolková rada v Německu schválila „Nařízení k ochraně hospodářských zvířat“ a uvádí, že chovatelé prasat stojí před náročným úkolem do tří let předložit koncepci k restrukturalizaci chovu, do pěti let tuto koncepci zpracovat a schválit a do 15 let realizovat. Pokud tyto investičně náročné změny budou postupně provedeny i dalšími členskými zeměmi EU, vzniká i pro ČR reálný prostor a příležitost pro uspokojení poptávky po živočišných produktech za pomoci rodinných farem. Je zřejmé, že výše uvedené nařízení ve své konkrétní podobě musí vycházet z možností, jež jsou farmy schopny reálně plnit, aby nedocházelo k ohrožení chovů prasat s připomenutím, že německý export vepřového masa se pohybuje zhruba na úrovni 500 tis. t/ročně.

Především na lokální úrovni se otevírá možnost posílit míru potravinové soběstačnosti za takové ceny, které bude ochoten spotřebitel uhradit. Takto definovaná lokální soběstačnost by se kromě vybraných komodit živočišného původu mohla uplatnit mimo jiné nabídkou čerstvého ovoce, resp. zeleniny mírného zeměpisného pásma, a čerpat tak výhody z realizování produkce na místních trzích. S dílčí podporou státu např. v rámci odbytových družstev lze prodávat za ceny konkurující potravinářským řetězcům a pokrýt rostoucí poptávku po čerstvých potravinách, krajových specialitách včetně ekologických potravin.

Spolu s výše uvedenými strategickými východisky je důležitým úkolem našeho zemědělství otevřít potřebným inovačním záměrům prostor. K realizaci tohoto námětu bude nezbytné se férově vypořádat s trvale neudržitelnou atomizací pozemkového vlastnictví. To znamená vhodně rozvolnit trh s půdou a vytvořit transparentnější podmínky k převzetí odpovědnosti za způsob hospodaření na vlastněné, resp. užívané půdě. Zemědělci hospodařící především na vlastní půdě by měli převzít větší odpovědnost k plnění řady dalších funkcí a přispět tak ke snížení rizika pokračujících klimatických změn a ke snížení hrozby ekologických škod.

Nezbytným opatřením, obdobně jako ve všech vyspělých ekonomikách, je stimulovat inovační proces za nezbytné potřeby zvýšit objem investičních podpor do zemědělství, ale nejen ze státních zdrojů, resp. evropských fondů, ale také za finanční spoluúčasti zemědělských výrobců. Nezbytný proces modernizace zemědělských podniků jako výchozí opatření k posílení konkurenční pozice agrárních komodit na jednotném trhu si v našich podmínkách vyžádá restrukturalizaci subvenčního systému. Znamená to zaprvé zásadně podpořit objem investičních prostředků na účet důchodových podpor a zadruhé napravit zjevné disproporce mezi objemem celkových podpor ve prospěch podniků právnických osob a na úkor podniků fyzických osob.

S nezbytnou politickou podporou se malým a středním podnikům otvírá prostor uplatnit přednosti modelu rodinných farem, propojující funkci vlastnickou s funkcí řídící při vysoké míře spoluodpovědnosti majitele farmy předat svým následovníkům půdu v nejvyšší kvalitě tak, aby mohla komplexně plnit všechny funkce, které jsou očekávány. Účelové manipulace s fakty, záměrné zkreslování tvrdých dat a zjevných souvislostí, prosazování subjektivních názorů, ovlivňování věcných rozhodnutí individuálními zájmy jsou nejkratší cestou, jak poškozovat, resp. prohlubovat národohospodářské ztráty způsobované chybně nastavenými agrárně politickými nástroji v neprospěch jak zemědělců, tak daňových poplatníků.

Ve všech minulých reformách stejně jako v navrhované reformě SZP na období 2021 - 2027 je kladena zásadní váha na právní formu rodinného podniku, tj. na farmu, kterou stačí obhospodařovat majitel farmy spolu s rodinnými příslušníky, resp. sezonními pracovníky. Na těchto farmách sehrává důležitou roli věk farmáře a deklarované reformní cíle se do značné míry opírají o sociální hlediska. Pokud si EU vytyčila za nový cíl dosažení větší konkurenceschopnosti, trvalý hospodářský růst a větší zaměstnanost v celém venkovském prostoru, pak o míře plnění těchto cílů musí rozhodnout soutěž na otevřeném agrárním trhu. Lze očekávat, že po dlouhých 30 letech dostanou rodinné farmy konečně příležitost posílit s podporou EU své postavení v agrární sféře a vykročit s větší dynamikou k rozvoji této historicky základní formy hospodaření na půdě.

Kolektiv kanceláře a odborných/externích autorů ASZ ČR