Problém je, že ona laická veřejnost je od dění v přírodě značně odtržena, což v praxi znamená, že je velmi snadno manipulovatelná. Jakýkoli rostlinný nebo živočišný druh pak stačí označit za rizikový nebo naopak žádoucí, a tím je do značné míry rozhodnuto o jeho dalším osudu. Stejně tak ale platí, že za rizikové může být označeno jakékoli hospodaření v krajině a následně podléhat nějaké formě regulace. Do třetice pak stále více platí, že nápravu případného nežádoucího stavu má zajistit stát, a to prostřednictvím nebezpečných nástrojů, jako je předkupní právo nebo dokonce vyvlastňování. Značná část veřejnosti bohužel takovým snahám tleská, nebo jí tyto trendy nezajímají. Část politiků se pak obává, že je kritika ochranářských aktivit připraví o popularitu a politické body, takže podporují opatření, jejichž dopad na životní prostředí nejenže nemusí být pozitivní, ale může jej dokonce poškodit.

Je přitom třeba konstatovat, že nebývale široký prostor k ochraně životního prostředí vytvořila předchozí novela zákona na ochranu přírody a krajiny v roce 2017, o jejíž podobě se bohužel diskutovalo jen v souvislosti s územím Národního parku Šumava o rozsahu tamních chráněných zón. Je však vhodné připomenout, že některé z tehdejších paragrafů měly a mají dopad mnohem širší, jako například paragraf 38, který nahradil pojem „zvláště chráněné území a jeho ochranné pásmo“ slovy „národní přírodní rezervaci, přírodní rezervaci, národní přírodní památku nebo přírodní památku a ochranné pásmo těchto zvláště chráněných území nebo o chráněnou krajinnou oblast“. Tím se zásadně změnila působnost zákona v možném uplatňování režimu adekvátním třeba pro národní parky na jakékoli chráněné území. To s mírnou nadsázkou umožňuje nějaký stupeň ochrany území vyhlásit kdekoli, prakticky bez možnosti opravných prostředků. Kdyby se tak našly potřebné důvody k ochraně jakékoli lokality, například prostřednictvím dokladovaného výskytu nějakého chráněného živočicha nebo rostliny (a ty by se jistě při dobré vůle našly), může být teoreticky předmětem ochrany veškerá zemědělská půda v ČR a zemědělství jako oblast podnikání by v naší zemi prakticky skončilo. A byla to také zmiňovaná novela, která v paragrafu 61 zakotvila předkupní právo státu „k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi“.

Předkupní právo státu je součástí i současné novely, ta však už jen v zásadě upravuje administrativu spojenou s tímto procesem. To je ovšem také příležitostí, jak práva vlastníků dotčených pozemků upravit. Využít k tomu by bylo možné i cíle Zelené dohody (Green Deal), z nichž jedním je zvýšit podíl ekologického zemědělství v členských zemích EU do roku 2025 na 25 procent. Tento cíl je ale obtížně dosažitelný i pro naši zemi, která přitom v EU patří ke státům s nejvyšším podílem ekologicky obhospodařovaných ploch ve výši 15,2 procenta. Jako možné řešení se aktuálně diskutuje možný souběh ekologického a konvenčního zemědělství u jednoho zemědělského subjektu, přirozenějším způsobem by ale bylo ekologicky hospodařit tam, kde to vlastně ani jinak nejde – totiž v cenných biotopech. Je přitom zřejmé, že naplnění zásad ekozemědělství může nejlépe zajistit konkrétní hospodář z místa, s vlastnickou vazbou na obhospodařované pozemky. Salámová metoda zestátňování půdy v ČR prostřednictvím předkupního práva je navíc na hranici respektu k vlastnickým právům jako takovým.

Zlepšit stav naší přírody a krajiny je jistě správný a nutný cíl a výzva pro budoucnost. Při nevhodné metodice je to ale také „cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly“. To se týká například v současné době další diskutované oblasti nepůvodních a invazivních druhů. To je samozřejmě problém, podle studie Nature Communications z roku 2017 je v současné době světová invaze nepůvodních druhů živočichů a rostlin nejintenzivnější v historii planety. Celých 37 procent z nich mělo být na nová území zavlečeno v období 1970 až 2014, tedy v posledních zhruba 40 letech. Bohužel je nutné konstatovat, že prostupnost světa (byť dočasně omezená koronavirem) v praxi znamená, že šíření nepůvodních druhů nelze fakticky zabránit. I kdybychom navíc vyloučili přenos nepůvodních druhů lidmi, nelze vyloučit jejich přenos prostřednictvím ptáků, prouděním vzduchu a dalšími cestami. Nové druhy navíc často nalézají na nových lokalitách pro svůj další rozvoj optimální podmínky, a navíc se na ně postupně navazují další společenstva. Jednou ze zásadních otázek je tak stanovení nepůvodnosti za situace, kdy se prostředí na planetě, a ne vždy vinou člověka, neustále mění. Přestože je přirozenost vývoje generující změny v životním prostřední mantrou ochránců přírody, ti samí ochránci zároveň stanovují administrativně původnost a nepůvodnost druhů, což je v naprostém rozporu s tezemi o přirozenosti i se základním principem evoluce. Přirozený (a tedy měnící se) vývoj by tak měla respektovat i opatření na ochranu přírody.

To, co se zdá být na první pohled akademickou debatou, má ovšem zcela reálné dopady do praxe, a to i té zemědělské. Jedním z důkazů je struktura dosud doporučovaného seznamu dřevin, které je možné použít k výsadbě v rámci zakládání agrolesnických systémů, kde není zařazen jinak po celém území ČR rostoucí akát. V jiné souvislosti se zase diskutovalo v minulosti o douglasce tisolisté jako nepůvodní a invazivní dřevině, příkladů by se ale našly desítky, spíše však stovky. Každopádně i pro nepůvodní a invazivní druhy platí, že příroda se nedá vtěsnat do úřednických tabulek, a minimálně pojem nepůvodnost by měl být, alespoň z pohledu ochrany krajiny a podnikání v ní, přehodnocen. Poněkud jinou kategorií jsou pak druhy invazivní, vůči jejichž aktualizovanému seznamu se ohrazují některé nevládní organizace. Ani to ale není jednoduché úřednicky rozseknout, neboť i regulace invazivních druhů má reálný dopad jak na práva vlastníků (například možnost orgánů ochrany vstupovat na pozemky a invazivní druh likvidovat), tak na podnikání v zemědělství i na navazující obory. Cestou tak není ani direktivně nařizovat, co je a není možné regulovat, ale ani regulace ostentativně odmítat. Kdyby se přitom měla krajina opravdu a bezezbytku ponechat přirozenému vývoji, museli by mimochodem lidé akceptovat také invazivní organismy, což zřejmě skutečně v praxi úplně nejde. To ale znamená, že i dnešní ochrana přírody je fakticky umělá regulace a snahou o vytváření „optimálního“ prostředí, ovšem pouze na základě lidských měřítek. V principu se tak ochránci nijak neliší od zemědělců, kteří přizpůsobují krajinu podnikání, zatímco ochránci ji přizpůsobují vlastním představám, které však vycházejí ze stavu, jenž je často nevratnou minulostí. Kdyby se totiž měl skutečně naplnit plnohodnotně návrat přírody do přirozené podoby před n-lety, musel by se týkat komplexního spektra všech ve zvoleném období žijících tvorů, včetně mikroorganismů. Mnohé z nich přitom ani dnes vůbec neznáme, ačkoli právě mikroorganismy stojí vždy na začátku jakéhokoli potravního řetězce, tedy procesu, na jehož konci jsou všeobecně vzývající žraloci, medvědi nebo vlci.

Nebývale se rozšiřující množství poznatků týkajících se dění v přírodě a nekonečného množství interakcí v životním prostředí probíhajících se ovšem vždy do reálných opatření a regulací nepromítá. Je to dáno i dosud nepříliš velkou prostupností profesních a komunitních „bublin“, ať již jsou to zemědělci, ochránci nebo akademická sféra, a je na čase posílit funkční komunikaci mezi nimi. Docela dobrým příkladem je třeba projekt Pestrá krajina, kde se právě zástupci všech tří „bublin“ vzájemně i formují o svých poznatcích z teorie i praxe. Nebylo by proto od věci spojit své síly také ke zreálnění zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť v této oblasti se časem nakumulovala řada problémů, které bude třeba dříve či později řešit.

Petr Havel (psáno pro ASZ ČR)