„Existence půdy je naprosto fascinující, tedy fakt, že se vůbec v přírodě vyvinula. Jen si představte, jaký by byl svět bez půdy,“ uvádí Miloslav Šimek z Ústavu půdní biologie Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích. „Život v něm by jistě také vznikl, ale výsledkem by byl vodní svět, úplně jiný, než jak jej známe dnes,“ dodává. Půda vzniká a vyvíjí se na povrchové vrstvě souše působením mnoha různých faktorů. Základem je takzvaná matečná hornina, která zvětrává vlivem různých klimatických jevů a dále se přeměňuje díky práci mnoha živých organismů.

„Půdu definujeme různým způsobem. Samozřejmě víme a poznáme, co je plně funkční půda. Ale kdy vlastně můžeme hovořit o půdě poté, co skálu pokryje vrstvička něčeho živého? Spíše umíme přesně říct, co půda není – ani kámen, ani písek – protože v nich chybí život,“ říká Miloslav Šimek.

Půda je voda i vzduch

Určit přesnou definici půdy je nesnadné zejména proto, že jí je velké množství druhů, jedna „typická“ půda neexistuje. Přesto k určitému zjednodušení musíme přistoupit, abychom se vůbec o tématu mohli dál bavit.

Když vezmeme půdu do ruky, můžeme mít pocit, že ji tvoří jen pevná část, kousky kamínků, písek a rozložené zbytky rostlin. Ve skutečnosti je její velmi důležitou součástí také část kapalná a plynná. Představme si typickou minerální hlinitou půdu v kyblíku. Skoro půlku objemu by vyplňovaly úlomky hornin a minerálů, jejich zrnka a krystaly různé velikosti. Druhou polovinu voda a vzduch v poměru závislém na klimatických podmínkách. Pouze malou část kyblíku (kolem pěti procent) zabere takzvaná organická hmota. Tvoří ji různé mikroorganismy, kořeny, humus a živočichové, jako jsou třeba chvostoskoci nebo žížaly.

Společenstvu organismů, které žijí v půdě, se souhrnně říká edafon. Vytvářejí rozmanitý a bohatý svět – v jediném gramu zdravé a kvalitní půdy žijí miliardy mikroorganismů (včetně bakterií a archeí – jedné z nejstarších forem života na naší planetě).

Na každém metru čtverečním plochy pole, louky či lesa se v půdě do hloubky několika desítek centimetrů vyskytují biliardy (1015) bakterií a dalších mikroorganismů a miliony až miliardy metrů mikroskopických houbových vláken. Naprostou většinu nemáme šanci pouhým okem spatřit a rozeznat, můžeme pozorovat jen větší živočichy, například žížaly, pavouky, brouky, nadšenější přírodozpytci pak zahlédnou různé stonožky či mnohonožky. Uvádí se, že na jednom metru čtverečním se můžou nacházet desítky až stovky žížal a stejné množství dalších drobných živočichů. Velká většina živých organismů se vyskytuje ve svrchních, zhruba patnácti až třiceti centimetrech.

Želvušky, vířníci i termiti

V odborné literatuře nalezneme mnoho údajů o početnosti a hmotnosti živých organismů v půdách. S trochou nadsázky se dá říct, že co článek či učebnice, to jiný údaj. Miloslav Šimek k tomu v souhrnné publikaci Živá půda, kterou loni vydalo Nakladatelství Academia, podotýká, že kromě přirozené pestrosti a rozmanitosti půd jsou údaje poplatné postupům, metodám a technologiím, které jsou nebo byly v té které době přístupné. Rozvoj molekulární biologie a bioinformatiky některé dřívější, ale stále hojně citované poznatky mění a v budoucnu měnit bude. To ale přenechme autorům odborných statí. Nám laikům vyrážejí dech čísla nejen aktuální, ale i ta, která uvádějí starší publikace.

Na ploše jednoho hektaru se ve svrchní vrstvě půdy hluboké obvykle několik desítek centimetrů (až maximálně pár metrů) vyskytuje asi deset tun kořenů rostlin a pět tun půdních organismů. Necelé tři tuny připadají na bakterie, dvě tuny na houby, asi sto kilogramů na žížaly, roupice, stejnonožce a podobné živočichy. Při vyjmenovávání zástupců půdní mikroříše zaplesá srdce každého milovníka češtiny – do takzvané mikrofauny řadíme hlístice, vířníky, želvušky či prvoky (měňavky a nálevníky), do mezofauny chvostoskoky, roupice, všekazy a roztoče, do makrofauny stejnonožce, stonožky, žížaly, brouky, pavouky a měkkýše. Největšími obyvateli megafauny jsou krtci, myši a další půdní obyvatelé větší než dva centimetry. 

Představit si stonožku není nic složitého, u želvušek nebo hlístic už naše fantazie pokulhává, i když jejich poetické názvy nám mohou napovědět. U obrovského množství bakterií a archeí už ale můžeme mít problém uvědomit, o co jde. Ty přitom v půdě hrají velice důležitou roli, zpracovávají organickou hmotu a podílejí se na koloběhu živin. Jejich neviditelná práce je zásadní i pro lidstvo, pomáhají totiž regulovat skleníkové plyny v atmosféře. Také proto se na ně soustředí pozornost stále většího počtu vědeckých týmů. 

Mikrosvět pod ledovcem

„Do půdy vidíme mnohem méně, než do jakéhokoli jiného prostředí. Vládne v ní obrovská diverzita a velmi složité vzájemné vazby. Její složitost je pro mnoho odborníků odstrašující, proto se bohužel studuje mnohem méně, než odpovídá její důležitosti pro celý ekosystém i lidstvo,“ říká Miloslav Devetter z Biologického centra AV ČR. Jeho osobně náročnost tématu naopak přitahuje, a dokonce fascinuje, jak sám říká.

Komplikovanost půdního mikroživota a jeho vazeb si cíleně „zjednodušuje“ v terénních podmínkách, kde se půdy teprve vyvíjejí. Jezdí odebírat vzorky na místa nově odkrývaná po ustupujících ledovcích, například na souostroví Svalbard ve Špicberkách nebo do Himálaje, a připravuje se na výpravu k jednomu z posledních afrických ledovců.

Do Ugandy měl Miloslav Devetter odjet původně už letos na jaře, plány mu ale zkřížila pandemie nového koronaviru a výpravu musel odložit. Přitom právě u afrických ledovců hraje čas zásadní roli. S oteplováním klimatu ledovce rychle tají, zejména tropické. Reálně hrozí, že část tamní biodiverzity zmizí, aniž by ji kdokoli prostudoval.

„Zatím nevíme, jaké půdní organismy se tam vyskytují, ale je důvod se domnívat, že jejich společenstva budou, díky lokální izolovanosti, odlišná od ostatních ledovců,“ míní Miloslav Devetter. Naopak některé druhy například želvušek nebo vířníků se nacházejí i na geograficky velmi vzdálených lokalitách ve světě. Mají totiž jedinečné schopnosti přežití v extrémních podmínkách.

Je to neuvěřitelné, ale život, a tím i základ případné budoucí půdy, vzniká i přímo na povrchu ledovce. Vítr přenáší na ledovou krustu jemný prach z okolí, takže zaprášené místo absorbuje více slunečního záření a nerovnoměrným táním na něm vznikají různě velké vodní nádržky. Kryotelmy, jak se nazývají, můžou mít objem několika mililitrů až desítek litrů. Právě ty se stávají pomyslným tavicím kotlíkem nového života.

Cestování časem

Na Svalbardu bývá nejčastějším obyvatelem nádržek vířník rodu Macrotrachela, který se živí jemnými částicemi ve vodě, především bakteriemi a řasami. Za souseda často mívá například želvušku rodu Cryoconicus. Oba se řadí mezi takzvané půdní hydrobionty, tedy organismy vázané na vodu v půdních pórech (připomeňme, že zdravá kvalitní půda sestává přibližně ze čtvrtiny z vody).

Vířníci a želvušky (ale i hlístice, roupice, případně ploštěnky a břichobrvky) mají velkou konkurenční výhodu, protože se umějí přizpůsobit měnícím se podmínkám. „Organismus trpící nedostatkem má v zásadě dvě možnosti, musí se přesunout v prostoru nebo čase. V prostoru se přesouvají velcí živočichové včetně člověka, ale když jste hodně malí, třeba jako vířník, nezbývá než cestovat v čase,“ říká Miloslav Devetter.

Jak je to možné? Třeba proto, že se necháte zmrazit a oživit až tehdy, když nastanou příznivé podmínky. U člověka sci-fi, u vířníka realita. Říká se tomu anhydrobióza a spočívá v dehydrataci těla a zastavení metabolismu. Přejít do takového stadia trvá vířníkovi deset až dvacet minut, probouzení jen o něco málo déle.

Zatímco typické půdní organismy, jako jsou chvostoskoci nebo roztoči pancířníci, se v arktických podmínkách vyskytují na samé hranici svých fyziologických možností, hydrobionti si vytvořili strategie, jak přežít ještě daleko extrémnější situace – velmi nízké i velmi vysoké teploty, sucho a dokonce i radiaci. Pokud někde ve vysoce nehostinných podmínkách – holých skalách, výsypkách po těžbě nebo vulkanické vyvřelině – má jednou vzniknout základ půdy, můžeme se vsadit, že želvušky a vířníci budou u toho.

Jak vzniká půda

Výhodou studia půdy v arktické oblasti je, že výzkumník může být skutečně u zdroje. Na vlastní oči pozoruje, jak půda vzniká, jak se vyvíjí. „Některé oblasti tam vypadají jako suché kamenité pouště, které bičuje ostrý studený vítr, i tam už ale můžete najít život,“ popisuje Miloslav Devetter. Na základě výzkumu arktických oblastí se dá docela přesně popsat, jak vypadá půda a život v ní po pár letech, po stovce, tisícovce, ale i více než deseti tisíci letech.

Už nejmladší, jen několik málo let odledněné plochy, obývá půdní mikroflóra (řasy, sinice, bakterie). Souběžně s ní se objevují její konzumenti (vířníci a hlístice); později se uchytí první odolné druhy cévnatých rostlin (například lomikámen vstřícnolistý).

Na plochách starých přes sto let najdeme společenstva takzvaných půdních krust, tvořených sítí houbových vláken, mechových rhizoidů (pakořínků), řas, sinic a kořeny prvních rostlin. Tato síť pokrývá a zpevňuje povrch půdy ve vrstvě silné i několik centimetrů. Půdní krusta zadržuje vláhu, chrání povrch před větrnou erozí a napomáhá ukládat organický uhlík. Na takových místech už je docela čilý život: najdeme zde mnoho druhů vířníků a hlístic, želvušky i roztoče.

Tisícileté lokality jsou typické dalším rozvojem vyšší vegetace včetně mechů, lišejníků a půdních krust. Ke společenství zmiňovaných vířníků, hlístic a želvušek se přidávají chvostoskoci a roupice. Nejstarší plochy se v Arktidě nacházejí na terasách vyzdvižených z moře na konci poslední doby ledové před deseti až dvanácti tisíci lety. Rostou na nich první trávy, vrby polární neb například kasiope čtyřhranná. Půda je bohatá na kořeny a mrtvou organickou hmotu, která se velmi pomalu rozkládá.

Aktuálním cílem výzkumníků v Arktidě ale není „jen“ zkoumat vývoj půdy, ten už je docela dobře popsaný. Jedním ze současných problémů číslo jedna je globální oteplování vyvolané uvolňováním skleníkových plynů do ovzduší. Přitom půda je (nebo by mohla být) velmi mocným nástrojem při regulaci uvolňování nebo ukládání uhlíku. Právě na tento aspekt se badatelé zaměřují.

„Půda nám může pomoci vyřešit problémy, které lidstvo v současnosti řeší, problémy týkající se sucha a globálního oteplování. Jenže její úloha v tomto směru je zatím velmi málo doceněná. Je potřeba se půdou ještě více zabývat, více ji studovat a využívat její úžasné schopnosti,“ říká Veronika Jílková z Biologického centra AV ČR, která se na výzkum ukládání (neboli sekvestrace) uhlíku v půdě specializuje.

Zavřít uhlík do podzemí

Celosvětově obsahuje půda asi třikrát více uhlíku, než je ho v atmosféře. Přitom podstatná část se váže na lesní půdy. Ukládání uhlíku ovlivňuje více faktorů: klima, podloží, biologická aktivita, využití půdy, rostlinná skladba a další. Dá se proto předpokládat, že úpravou některých z těchto podmínek by se dalo množství uhlíku regulovat.

„Existuje odborná iniciativa nazvaná 4 per 1000 neboli Čtyři z tisíce, která podporuje ukládání uhlíku do půdy. Tvrdí, že kdyby se zvýšilo o pouhé čtyři promile, měli bychom problém s globálním oteplováním vyřešený,“ přibližuje Veronika Jílková.

Jak vlastně funguje koloběh uhlíku mezi půdou a vzduchem? Uhlík najdeme například v půdní organické hmotě, tedy například v listu, který spadl ze stromu na zem a postupně se rozkládá a ukládá do půdy (takzvaný opad). List se nerozpadne sám, jeho zpracování mají na starosti půdní organismy. „Organickou hmotu využívají jako zdroj živin a energie. Půdní organismy, stejně jako my, vylučují odpadní produkty metabolismu, v tomto případě oxid uhličitý,“ vysvětluje bioložka. Množství takto vzniklého oxidu uhličitého uvolněného do ovzduší je asi desetkrát větší než množství oxidu uhličitého, který vzniká spalováním fosilních paliv!

Veronika Jílková právě dokončuje projekt, v němž detailně zkoumala půdy jehličnanů, v plánu má zaměřit se na opad listnatých stromů. „Vzorky lesní půdy odebíráme na hoře Kleť kousek od Českých Budějovic, ale jezdíme také na sokolovské výsypky, které nám nabízejí jedinečné experimentální prostředí,“ vysvětluje bioložka. V lese stráví odběrem vzorků spolu s kolegy vždy několik dní, v laboratoři je pak analyzují týdny i měsíce.

Cílem je stanovit aktivitu mikroorganismů a obsah organické hmoty a živin v půdě. Určit, jestli se organická hmota (a uhlík) poutá na minerální částice, čímž se stabilizuje, nebo jestli je v ní spíše ve formě snadno dostupné pro organismy, a tudíž rychleji přeměňované na oxid uhličitý uvolňovaný do ovzduší.

Výsypky jako přírodní laboratoř

Rozklad půdní organické hmoty má vliv jak na uvolňování oxidu uhličitého do ovzduší, tak na schopnost zadržovat vodu v krajině. V současné době globálního oteplování a katastrofálního sucha se tak půda může stát jedním z  nástrojů, jak situaci na planetě zlepšit, nebo naopak výrazně zhoršit.

„Změníme-li způsob užívání půdy, může se významně upravit obsah organické hmoty. Na akumulaci uhlíku v půdě můžou mít pozitivní efekt například pěstování víceletých pícnin na orné půdě, přechod na bezorebné technologie, do určité míry pěstování lesa a také zazelenění výsypek,“ vyjmenovává Jan Frouz, ředitel výzkumné infrastruktury SoWa (Soil and Water) při Biologickém centru AV ČR.

Výsypky kolem Sokolova představují pro vědce jedinečnou přírodní laboratoř. Po ukončení těžby, zhruba před čtyřiceti lety, tam lesníci vysázeli smíšený les. Přestože zpočátku měly všechny stromy totožný substrát, dnes je jasně patrné, že různé druhy stromů nahromadily odlišné množství uhlíku. „Druhy produkující hodně opadu, který se rychle rozkládá, hromadí v půdě uhlíku nejvíce. Třeba olše vytvořila až patnáct centimetrů mocný humusový horizont, ale pod smrkem není skoro nic,“ vysvětluje Jan Frouz.

Mocné žížaly

Hromadění uhlíku v nových (iniciálních) půdách koresponduje s množstvím žížal v okolí. Čím více žížal jednotlivé porosty stromů hostí, tím více uhlíku v půdě hromadí. Zároveň se zvyšujícím se množstvím žížal a uhlíku narůstá také schopnost půdy zadržovat vodu.

Pokusy na sokolovských výsypkách ukázaly, že když je osídlí žížaly, zvětší se přibližně o třetinu množství vody, které jsou půdy schopné dlouhodobě zadržet. Jak je to možné? Odpověď hledejme v žížalích exkrementech. Jejich výzkumu se věnoval už Charles Darwin, současní badatelé mají ale nesrovnatelně lepší technické možnosti. Pomocí rentgenové tomografie tak například odhalili, že se v trávicím ústrojí žížal nacházejí kousky organické hmoty obalené jílovými minerály. Díky takto zpevněným slepencům se organická hmota stabilizuje, půda se lépe vstřebá a využije vodu (a zadrží více uhlíku).

Žížaly se živí především odumřelou organickou hmotou, nejlépe se jim tráví zbytky vojtěšky, jetele a některé druhy trav, naopak obtížně stravitelný je opad jehličnanů. Vysloužily si přezdívku „ekosystémoví inženýři“, protože umí svou aktivitou zcela přebudovat prostředí, v němž žijí. Ve střední Evropě žížaly ročně uloží na půdní povrch čtyřicet až padesát tun exkrementů na hektar, což představuje vrstvu o čtyřech až pěti milimetrech! Žížaly přetvářejí, provzdušňují a zpevňují půdu také svými rozlehlými chodbičkami, vymazanými slizem.

Díky pomalému a setrvalému přežvykování organické hmoty žížalami je půda odolnější vůči suchu a unikání uhlíku… jenže žížal v člověkem obdělávané půdě ubývá. A nejen žížal. Zejména intenzivně obhospodařovaná zemědělská půda se v dnešní době podobá spíš mrtvé poušti než druhově bohaté zdravé krajině.

Změňme hospodaření s krajinou

Za poslední čtvrtstoletí ztratilo v České republice zhruba šest set tisíc hektarů zemědělské půdy přirozenou schopnost zadržovat vodu a kvůli erozi zmizí každoročně půda o celkové hmotnosti přesahující dvacet milionů tun ornice! Plochy zemědělské půdy se neustále snižují ve prospěch výstavby skladišť, obchodních center a silnic. Mezi roky 2000 a 2017 jí takto podle statistiků ubylo přibližně sedmasedmdesát tisíc hektarů. Mění se i její využití.

Kvůli nastavení státní a evropské dotační politiky dávají zemědělci přednost plodinám, které se jim vyplatí, ale jejich pěstování poškozuje půdu i životní prostředí (zejména kvůli vysokým dávkám průmyslových hnojiv a pesticidů). Například výměra řepky se za posledních třicet let zvýšila na 403 % osevní plochy.

„Degradace půdy nás, půdní odborníky, velice trápí. Je rozsáhlá, postihuje rozmanité vlastnosti i funkce půdy a souběžně s nedostatkem vody a její kvality je hlavním problémem současné České republiky,“ zdůrazňuje Miloslav Šimek. Společně se stovkami českých i zahraničních kolegů nedávno podepsal výzvu evropským politikům, aby přenastavili zásady společné zemědělské politiky Evropské unie.

Žádají v ní, aby se při udělování dotací hodnotila kvalita hospodaření, nikoli jen kvantita. V návrhu nové zemědělské politiky se totiž stále počítá s velkým podílem přímých plateb na plochu s nízkými požadavky na šetrné hospodaření. Požadavky na takzvanou zelenou architekturu jsou v plánech natolik vágní, že poskytují zemědělským podnikatelům možnost je lehce obcházet. 

„Rád bych věřil, že bude výzva úspěšná, ale v Evropě jsou země s velmi silnou zemědělskou lobby a prosadit změny v hospodaření vůbec nebude jednoduché,“ říká Miloslav Šimek. Eroze a ubývání kvalitní úrodné půdy se zdaleka netýká jen naší země, jde o problém celoevropský (a celosvětový). Tím, co už všichni vnímáme na vlastní kůži a vidíme na vlastní oči, je ale sucho. Katastrofální sucho, které v posledních letech krajinu vysloveně decimuje. Poradí si s ním naše půdy?

Jak na sucho

Půda má úžasnou schopnost hospodařit s vodou, my lidé ji ale zatím neumíme využít. Spíše jí v tom naopak bráníme. „Jen voda v prvním půl metru půdy několikrát převyšuje množství vody zadržené všemi vodními nádržemi – jezery, rybníky a přehradami – které u nás máme,“ upozorňuje Jan Frouz, který se souvislostmi mezi půdou a suchem dlouhodobě zabývá. 

Kouzelným slůvkem je v tomto případě „kapilarita“ – schopnost půdy zadržet vodu. Představme si domácí rostlinu v květináči. Když ji zalejeme svrchu, voda zpravidla neodteče, ale vsákne se. Zadrží ji takzvané kapilární póry, díky nimž může voda dokonce stoupat navzdory gravitaci. Je to podobné, jako když položíte kostku cukru na talířek s trochou rozlité kávy. Kapalina začne stoupat kostkou cukru směrem vzhůru; mezi cukrovými zrnky jsou totiž prostory kapilární velikosti.

Počet kapilárních pórů, které pomáhají zadržovat vodu v půdě, je možné ovlivnit. Jak? Například strukturou půdy, tím, co na ní pěstujeme, jak se o ni staráme, jakou organickou hmotu v půdě ponecháme, nebo jestli ji naopak odklízíme. Schopnost správně fungující půdy vodu nejen vsáknout, ale také zadržet, je dána tím, že jednotlivé částečky půdní hmoty se v půdě stmelují do takzvaných agregátů. Uvnitř těchto slepenců jsou póry schopné vodu zadržet, zatímco v prostorech mezi nimi převažují nekapilární póry, jimiž se voda vsakuje. Na utváření agregátů mají velký vliv půdní organismy – třeba právě žížaly, o kterých už byla řeč.

Ale nejen ony. Obrovskou porci práce v utváření půdních agregátů odvádějí mikroorganismy, například půdní bakterie, které vytvářejí obalové vrstvy svých buněčných stěn. Pomáhají jim přilepit se k podkladu a vytvářet celé shluky bakterií na povrchu organických částeček nebo jílových materiálů. Tak ve výsledku vznikají mikroagregáty. Podobnou funkci mohou mít také látky vytvářené podhoubím.

Půda na dnešních polích má nicméně málo stabilní agregáty. Je v ní totiž mnohem méně organické hmoty, než by bylo potřeba. Nezaorávají se zbytky plodin do půdy, nepoužívá se dostatek organických hnojiv… Půda tak na dlouhotrvající sucho není připravená.

Velmi ji poškodila intenzifikace zemědělství v druhé polovině 20. století, zvětšení lánů, těžká technika, škodlivé hnojení včetně jedovatých pesticidů a také odvodňování krajiny. Všechny tyto kroky vedly postupně ke snížení obsahu organické hmoty a obrovské ztrátě využitelného uhlíku v půdě. „Naše studie odvodněných luk u Senotína ukázala, že jsme snížili schopnost půdy zadržet vodu o padesát až sedmdesát mililitrů srážek na metr,“ doplňuje Jan Frouz. „Při průměrném dešti spadne šest set mililitrů vody, desetina zásoby by po každém takovém dešti mohla zůstat v půdě, kdyby nebyla odvodněná.“

Přežijí nás žížaly?

„Poškozování stavu našich půd pokračuje plíživě dál a po dosažení kritického stavu hrozí zhroucení celého systému,“ varuje Miloslav Šimek. Může nastat situace, že nám půda přestane být schopná poskytovat služby, které stále náročnější a početnější populace vyžaduje. Krajina nám nezajistí čistou vodu a půda kvalitní potraviny. 

„Rád bych byl optimistou. Při přípravě manuálu, který navazuje na knihu Živá půda, jsem obešel mnoho zemědělců a ptal jsem se jich na zkušenosti a názory. Potkal jsem hodně chytrých lidí, kteří hospodaří dobře, a spoustu takových, kteří vědí, co je pro půdu správné, ale zároveň tvrdí, že si to nemůžou z finančních důvodů dovolit,“ podotýká Miloslav Šimek. Účinným nástrojem ke zlepšení stavu půdy a krajiny by podle něj byla již zmíněná změna dotační politiky, ale prosadit ji nebude snadné.

Nezbývá než doufat, že se lidstvo ze současné nepříznivé situace dříve nebo později poučí. Půda, která si neumí poradit se suchem a extrémními výkyvy počasí, nám bude k ničemu. Ukolébat se přitom nadějí, že si potraviny dovezeme ze zahraničí, se taky nemusí vyplatit, vždyť půda je poškozená i jinde ve světě.

Zničená půda se může zase obnovit, ať už na našem území nebo jinde, pomůžou jí přitom miliardy šikovných mikroorganismů a miliony všemocných žížal. Jenže proces její regenerace je pomalý, může trvat desítky let či déle. Mnohem více než kdy jindy se ukazuje, že je nezbytné stále studovat a hlouběji zkoumat, jak to v půdě vypadá a funguje. Pokud půdu a její zákonitosti správně pochopíme, existuje šance, že bychom mohli do budoucna volit taková opatření, kterými jí spíše pomůžeme, než uškodíme.

Autorka: Leona Matušková

Zdroj: AVCR.cz